Browsed by
Archiv pro měsíc: Březen 2017

Chce to klid

Chce to klid

Mateřství mi do života přineslo nový, pro mě těžký úkol. Nejenže se musím vyrovnat s mými rozbouřenými hormony kojící matky, ale k tomu musím zvládnout přijímat a reagovat na emoce naší Emmy. Emma má teprve 16 měsíců, ale emoce s ní už často dost cloumají. Občas si s manželem říkáme, že od nás dostala opravdu ty „nejlepší“ vlastnosti jako například netrpělivost nebo tvrdohlavost 🙂

 

Situace, kdy potřebuji odjet z domu na čas a Emma zrovna nemá náladu absolutně nikam jet, jsou u nás poměrně častým jevem.  Na desátou hodinu potřebuji předat Emmu babičce, abych stihla být na půl jedenáctou na schůzce. Je za deset minut deset hodin, konečně jsem stihla sbalit všechny věci s sebou. Vrhám se na oblékání Emmy se slovy, že už potřebuji opravdu vyjet. Emma mi ale znakuje, že zrovna teď chce nakojit, pomazlit se (i když jsme kojily před půl hodinou). Přes tuhle její prioritu často nejede vlak. Vysvětluji, že je pro mě důležité teď odjet a že chápu, že by se nejraději se mnou mazlila. Situace často vyústí v naštvání a vztekání Emmy. Emma se svíjí v emocích na zemi. Už jsme měly být před deseti minutami pryč. V takových situacích se mi honí hlavou:

  • „Ještě chvíli se tu bude vztekat a už vybouchnu vzteky taky!“
  • „Co když je Emma rozmazlená a musím pevně zasáhnout, abych měla jako rodič autoritu!“
  • „Mám jí dát nakojit, když to tak hodně chce a na schůzku přijet pozdě.“
  • „Je takové chování vůbec normální!“

Cítím, jak ve mně stoupá stres a moje (velmi omezená) trpělivost mi pomalu ale jistě dochází…

 

Tyhle vyhrocené situace se nám někdy daří zvládnout v klidu dohodou, někdy se nám nezadaří a Emmu v emocích táhnu s sebou. Přemýšlela jsem, co vlastně ovlivní to, jak tyhle situace dopadnou. Má na ně bezpochyby vliv naladění a naplnění potřeb naší Emmy. Třeba to jak se Emma vyspala, zda měla možnost si pohrát, zda má plné bříško apod. Přiznám se, že před každým odchodem mojí prioritou číslo jedna bylo zařídit, aby všechny tyhle potřeby Emmy byly naplněné. Perfektní příprava je základ! Když jsem se půl hodiny až hodinu honila, abych naplnila všechny její potřeby a vše včetně Emmy bylo perfektně připraveno k odchodu, tak o to více mě pak naštvalo, když se Emma sekla a odejít prostě nechtěla. Nový poznatek: Perfektní příprava neznamená klidný odchod.

 

Nakonec jsem dospěla k závěru, že to jak společně zvládneme vyřešit rozbouřené emoce, ovlivňují primárně 2 faktory:

  1. můj vnitřní klid;
  2. více času – což je důležité pro zachování mého vnitřního klidu.

I když ve všech situacích tyhle dva faktory splněny nejsou, zjistila jsem, že jsou to právě tyto dvě věci, které rozhodují o tom, zda se nám podaří ustát rozbouřené emoce, tak aby ani jedna z nás neodešla s újmou. Říkáte si, na tom není nic zvláštního, to je jasné. Všimli jste si někdy, kolik myšlenek se vám honí v hlavě, když se vaše dítě svíjí vzteky na zemi?  Ještě hůře když je to na veřejnosti. Přemýšlíte vůbec nad tím, jak situaci vyřešit – proč se dítě vzteká/pláče? Nepřemýšlíte spíše nad tím, co si pomyslí ostatní, co všechno musíte ještě ten den zařídit, zda nejste špatný rodič, když dítě tohle dělá nebo zda je vaše dítě vůbec normální? Mně se to občas stane. Nejčastěji mě ovlivní strach, vztek a myšlenky na to, co si pomyslí okolí. Z tohohle mého nastavení ale nikdy nevzejde nic dobrého. A tak když u nás nastane krize, musím najet na vlnu –  hlavně zachovat klid! S klidnou hlavou se můžu plně soustředit na Emmu a její aktuální potřeby, jsem schopna blíže pochopit její pocity, uznat je a následně vymyslet konstruktivní řešení jak z toho ven. Tohle všechno ale zabere čas. Neexistuje instantní řešení, které by člověk aplikoval vždy, když se mu dítě svíjí na zemi. Když nemám čas, cítím tlak a nejsem schopna si zachovat klid a vyřešit situaci. Klid a čas tak spolu kráčí ruku v ruce.

 

O klidu se lehce píše, ale je těžké si ho zachovat. A tak jsem začala trochu zahradničit – začala jsem si pěstovat několik dovedností, které mi pomáhají zachovat klid právě v takových vypjatých situacích. Tak třeba dovednost identifikovat činnosti a věci, které jsou pro mne důležité udělat a zbytek eliminovat nebo delegovat. Tím získám čas na činnosti, na kterých mi záleží, včetně času na řešení vypjatých situací s Emmou. Další květinku, co si pěstuji, je dovednost nezapomínat na sebe, být k sobě a svým potřebám pozorná. Stejně jako jsem pozorná k Emmě, se snažím být pozorná k sobě. Dopřát si čas pro sebe a naplnit ho činnostmi, co mně dobijí baterky. Uvidíme, jak mi květinky porostou a jak se mi záhonek bude rozšiřovat o další. A co pomáhá vám zvládat vypjaté situace s dětmi?

Připravit, pozor, teď!

Připravit, pozor, teď!

Ze školy mně v hlavě utkvěla jedna myšlenka: Každý člověk má už od narození jinou startovací pozici do života. Rodiny jsou různé a už z toho do jaké rodiny se narodíte, můžou plynout menší či větší rozdíly na začátku vašeho života… Vždycky jsem si říkala, že je to jasné. Každé dítě vyrůstá v jiných majetkových poměrech a v různě velkém rodinném kruhu. Pro člověka je rozhodující, zda vyrůstá v úplné rodině, zda jsou rodiče schopni podporovat jeho talenty, zaplatit mu kvalitní školu, na kterou chce jít apod. Přitom nesmíme podceňovat ani genetiku.

 

Přesně tohle moje nastavení se poslední dobou otřásá v základech. Proč se vůbec mluví o „startu“ do života. Jakoby se člověk postavil na startovní čáru, vyběhl (narodil se) a běžel …. uháněl za výsledky, za oceněním, za obdivem, běžel na výkon … čím více toho přeci v životě dosáhnu, tím budu šťastnější, spokojenější… tím budu lepším člověkem. Dosáhnout toužených výsledků a cílů je určitě více než příjemné, ale opravdu to z nás udělá lepšího člověka? Co vlastně  hraje zásadní roli v tom, zda budeme v životě spokojení?  Kde se vůbec tohle naše nastavení „orientovat se na výsledky a výkon“ bere?

 

Když se mi narodila Emma, byla jsem nadšená a jásala nad každým malinkatým úspěchem. Když říkám malinkatým, tak myslím opravdu malinkatým …. Jako třeba když snědla lžičku mnou připraveného jídla nebo při pasení koníků zvedla hlavičku o centimetr výše. Znáte to? Tohle nadšení jste jako novopečená maminka či tatínek pravděpodobně taky zažili. Naše miminko nejprve povzbuzujeme k pasení koníků a jásáme nad každým pokrokem. Následně už netrpělivě očekáváme lezení po čtyřech jako nejdůležitější vývojovou fázi. Když nám náš miláček začne lézt, chválíme a častujeme ho slovy jak je šikovné, skvělé a dobré. Naše ratolest leze, tak co dál, povzbuzujeme ho k prvním krůčkům a chválíme za každý malý krok. Když dosáhne výsledku, chválíme a oceňujeme a netrpělivě očekáváme další pokrok. Když se naše batole nevyvíjí „podle tabulek“ jsme nejistí, nervózní, bojíme se, že naše dítě bude opožděné a divné. Když dítě zaostává, neoceňujeme ho. Když jsem zapřemýšlela nad tímhle mým chováním, zjistila jsem, že Emmu oceňuji pouze za to, čeho dosáhla, za výsledky. Co jí tímhle mým chováním vlastně předávám?

  • Buď zaměřena na výkon, vytvářej výsledky a hodnoty, za které budeš chválena, oceňována a přijímána druhými.
  • Přízeň ostatních si získáš, když budeš plnit jejich přání a požadavky.
  • Když budeš zaostávat, jsi zvláštní, nikdo tě neocení.

 

Pro takové dítě bude život opravdu během za výsledky a oceněním ostatních.

 

Co kdybychom se na dětství nedívali jako na start, ale  jako na budování pevných základů. Základů sebelásky a sebedůvěry dítěte. Na pevných základech si pak dítě může stavět svět podle svých potřeb a přání. V takovém světě člověk nebude mít potřebu uhánět za oceněním druhých, bude žít život podle sebe, bude nezávislý a bude to právě on, kdo bude rozhodovat o své spokojenosti v životě. Říkáte si: člověk bez „viditelných“ úspěchů přece nemůže být šťastný. To, že člověk bude žít podle sebe, neznamená, že viditelné úspěchy nepřijdou, jen vlastní hodnota a sebeláska takového člověka nebude na těchto úspěších závislá.

 

„Jsi šikulka!“. Tak přesně tyhle slova se snažím v mé komunikaci k Emmě omezit. Jsou situace, kdy si je neodpustím – jako třeba, když Emma začala ze dne na den chodit. Když Emma sní mnou připravený oběd, opravdu nepotřebuje slyšet, že je šikulka. Oběd snědla, protože měla hlad nebo proto, že jí chutnal. Důvodem nebylo to, aby mě potěšila. Naopak slůvka, na která se snažím nezapomínat, jsou:

  • „Mám tě ráda“ v situacích, kdy jsme jen tak spolu a není žádný viditelný výsledek k ocenění.
  • „Jsem moc ráda, že mám právě tebe.“
  • „Jsem ráda, že sis nás s taťkou vybrala za rodiče.“

 

Dnes už vím, že to nejcennější, co můžu Emmě do života předat je schopnost věřit sobě a svým pocitům a aby uměla vnímat svoje emoce a uměla s nimi pracovat.

Mámo, zpomal! Nestíhám!

Mámo, zpomal! Nestíhám!

7:00 budíček, obléknout se;

7:15 ranní hygiena („rychle si vyčistit zuby a upravit se, ať se ještě stihnu nasnídat!“);

7:30 snídaně („rychle do sebe něco hodím, ať nepřijedu do práce pozdě!“);

8:00 odjezd do práce („kvůli té koloně přijedu do práce pozdě!“);

8:30 příjezd do práce („ach jo, zase mám zpoždění!“);

Den v práci … vyřizuji emaily, schůzky, řeším problémy. Na obědě přemýšlím, co ještě musím odpoledne stihnout dodělat… Z práce letím nakoupit a přemýšlím, co dnes uvařím k večeři. Nesmím se nákupem moc zdržovat, abych ještě stihla potrápit své tělo na cvičení, chci přece žít zdravě …. Po cvičení uvařím večeři a následně padám do gauče a vypínám. Před spaním se mi v hlavě honí myšlenky, co všechno musím zítra zvládnout. Než se naději, je tu opět ráno.

 

Poznáváte se v tom taky? Myslím si, že nebudu jediná, lidé v produktivním věku takové dny s pár obměnami zažívají skoro denně. Tohle byl klasický den mě jako mladé bezdětné ženy. Vše přesně naplánované, zaměřené na výkon a výsledky. Čas byl můj úhlavní nepřítel!

 

V podstatě až do porodu jsem jela v tomhle šíleném tempu, ještě den před porodem jsem četla firemní emaily. Po narození Emmičky se tempo začalo snižovat. Mojí hlavě to však ještě pár měsíců trvalo, než se pustila módu „musím stihnout vše co je potřeba, co se má udělat“ a najela na vlnu „co je pro MĚ důležité, abych udělala“. Ještě i nyní občas zajedu do stresového módu a pak se chovám jako trysko-myš…. Často mě pak z módu dostane nechápavý pohled Emmičky či její hlasité protestování.

 

Moje dny na mateřské nejprve probíhaly tak, že jsem odbíhala od vaření, k luxování, vzala jsem to přes pračku a myčku a v hlavě se mi přitom honilo, co všechno mám ještě udělat, tak aby Emma vyrůstala v čistém a naklizeném domově. Během toho pobíhání jsem se snažila Emmu vždy nějak zabavit či „zapojit“. Klasika – pokračování v módu „musím rychle stihnout všechno, co je třeba a co se ode mne jako matky očekává“. Jako správná máma se musím postarat o uklizený a čistý domov a pečovat o to, aby moje dítě netrpělo hlady, žízní či se dlouho netrápilo v počůrané plence. Určitě mi potvrdíte, že věci, které „musí“ stihnout dnešní moderní matka, partnerka a potažmo žena v domácnosti, se vyrovnají stresovému dni manažera velké firmy. Říkáte si: to je zvláštní v nadpise je „mámo, zpomal!“. Jak mám všechno stihnout a zároveň zpomalit?

 

Z mého pobíhání mě vždy probraly výkřiky Emmičky. Emma na mě zoufale kouká a je vidět, že nemá ponětí, o co se tady vlastně snažím. Říkám si, zda nemá hlad nebo žízeň, a tak jí nabízím pití a kašičku. Po chvíli se ukazuje, že jsem se netrefila do jejího přání. A tak zkouším další možnosti – plínka, hračky, nosítko – opět neúspěšně. Stres a nervozita stoupají na obou stranách. Já potřebuji dovařit jídlo a dověsit prádlo a Emma očividně také něco potřebuje. Do mysli se mi začínají vkrádat myšlenky jako:

„Když nevím, co moje dítě potřebuje, nejsem dobrá máma.“

„Bože, jak to ty matky všechno s dětmi zvládají. Asi nemám vlohy k tomu být  máma.“

„Nerozumím si se svým dítětem.“

„Proč se moje dítě nedokáže samo zabavit, když tu potřebuji pracovat. Ostatní děti to umí.“

 

Po několika měsících mě to konečně došlo. Jediné, co Emma potřebovala, jsem byla JÁ – moje pozornost a blízkost. Nestíhala moje tempo a pravděpodobně se cítila ode mne vzdálená, i když jsme byly ve stejné místnosti. Potřebovala, abych zpomalila, ubrala na tempu a nepřemýšlela stále nad věcmi, co musím stihnout. Potřebovala, abych dělala méně věcí. Zapojila ji do činnosti, ale zároveň byla pozorná k tomu, co právě děláme, neodbíhala myšlenkami jinam. Dnes už vím, že je pro Emmu důležité zařadit do našeho dne více chvilek, kdy jsme spolu, užíváme si jedna druhé a nic neděláme, nad ničím nepřemýšlíme, prostě jsme spolu.

 

Dítě nechápe slova, že se musí udělat a stihnout, protože je to potřeba. Dítě se rozhoduje na základě svých osobních potřeb a to stejné pochopí i u nás. To, že se něco prostě musí udělat, je pro dítě nesrozumitelná odpověď. Naopak když k Emmě komunikuji primárně věci, které jsou pro mě osobně důležité a které potřebuji udělat kvůli sobě, pak spolu dokážeme zvládnout řadu situací. Ostatní věci, co se mají udělat, jsem buď pustila a dělám je výjimečně, když je čas, nebo jsem vymyslela jiná řešení, jak je zvládnout rychleji či bez mojí účasti na jejich plnění. Po téhle inventuře jsem stejně nakonec zjistila, že na předních místech mého seznamu jsou chvíle, které trávím společně s Emmou.

Proč jsem se rozhodla psát blog

Proč jsem se rozhodla psát blog

V prvním příspěvku bych se vám ráda svěřila, proč jsem začala psát blog. S příchodem mojí dcerky Emmy v roce 2015 se mi můj život převrátil kompletně vzhůru nohama. Změny, které zažívají skoro všechny mámy, jako je odchod či omezení práce, snížení sociálních kontaktů, omezení financí či méně volného času pro sebe, mě potkaly také. Před narozením dcerky jsem byla mladá dívka, která se snažila, co nejlépe uspět ve svém zaměstnání, být konkurenceschopná na trhu práce, zařadit se dobře do současné společnosti a získat tak dobré finanční, ale i osobní ohodnocení a obecně být přijímána svým okolím. Tahle snaha mě stresovala, protože jsem snažila žít, tak jak ode mne očekávalo okolí, byla jsem více povrchní, zabývala jsem se tím, co si okolí pomyslí, snažila jsem se následovat nejrůznější trendy apod. V tom celém sprintu jsem ale zapomněla na jednu důležitou věc…NA SEBE.

 

O svém životě jsem tak rozhodovala primárně na základě rozumu a vše si dobře vždy promyslela. Něco jako intuice či osobní pocity u mě neměly velký význam. Naopak jsem si z dětství odnesla, že pocity a emoce jsou slabostí a je lepší je eliminovat. Věděla jsem, že chci mít rodinu, ale stále jsem si ji plánovala stylem: až dodělám X a Y, až budu mít Z …znáte to taky? Snažila jsem se vychytat ten nejlepší čas. Rodina v nedohlednu … Jednoho pěkného odpoledne na kávičce s přítelem mě však přepadl zvláštní pocit, touha pořídit si dítě. Teď. Už na nic nečekat.  Překvapilo mě to. Nápad pořídit si dalšího člena domácnosti přišel v podstatě z minuty na minutu. Najednou jsem uvnitř cítila, že nyní je ten „správný“ čas, že chci svůj život sdílet s dalším človíčkem a chci být mámou. Přítel byl na stejné vlně a tak bylo během minuty rozhodnuto. 🙂

 

Stát se mámou, tak bylo vlastně moje první intuitivní rozhodnutí. Mozku jsem zacpala pusu. Navzdory tomu, že jsme nestihli provést rekonstrukci XY věcí, nestihli jsme si vybudovat finanční rezervu o velikosti XXXXXX Kč (kterou finanční poradci před nástupem na mateřskou doporučují), nestihli jsme navštívit XY destinací na světě (kterou doporučují naší kamarádi a známí) a naše kariérní sny ležely ještě někde hodně v dáli, jsem najednou měla chuť poslechnout moji intuici, i když mi mozek našeptával, zda toho nebudu litovat. A víte co? Bylo to moje nejlepší rozhodnutí v životě. S narozením dcerky Emmy se mi otevírá úplně nový svět. Tím nemyslím svět počůraných plínek, špinavého prádla a dětských kašiček, ale svět opravdových emocí, životních hodnot a lidské přirozenosti. Mateřství, tedy starost o druhého človíčka, mě paradoxně vrací zpátky k SOBĚ. Život s Emmičkou mě neustále učí všímat si více svých pocitů a intuice a více jim důvěřovat, dává mi odpovědi na řadu mých bolístek z dětství, učí mě všímat si drobností, které jsem předtím nevnímala, a nutí mě více žít v přítomném okamžiku… prostě věci, které mi v tom moderním dospěláckém světě chyběly, a nenašla jsem si k nim jinou cestu. Mateřství tak vnímám, jako takovou osobní terapii 🙂 Ten objevený svět mě přijde tak bohatý a inspirující, že bych se o něj s vámi ráda podělila … a tak u mě vznikla potřeba psát blog. Blog, kde budu sdílet moje postřehy z cesty životem s Emmičkou, úspěchy a neúspěchy v našem společném životě, moje pocity jako mámy a můj pohled na soužití s dětskou duší. Doufám, že moje texty se vám budou příjemně číst a budou třeba i inspirací či jen povzbuzením ve vašem životě s dětmi či bez nich.

 

A proč zrovna název Citlivka, o tom zase jindy 🙂