Browsed by
Archiv pro měsíc: Květen 2017

Moc nad svým životem

Moc nad svým životem

Mám na Vás jednu otázku. Zkuste si odpovědět po pravdě. Co jste si přáli, když jste byli v pubertě a rodiče vás štvali? Častovali vás rodiče větami typu: „Dokud budeš pod mojí střechou … “? Řada mladých si přeje dospět, osamostatnit se a stát se nezávislými. Jednoduše mít moc nad svým životem. Přirozeností každého člověka je, že chce žít život podle sebe. Malé děti v tomhle ohledu nejsou jiné.

Pozoruji, že „mít moc nad svým životem“ je jedna z primárních potřeb naší Emmy a nejen jí, všech dětí. My dospělí se často stavíme do role vychovatele a snažíme se směrovat dítě „správným“ směrem. A to tak aby se dítě naučilo všechny společností vyžadované dovednosti a normy.  Učíme dítě to, co se má dělat, to, co se nesmí dělat a i třeba to, co si dítě přeje nebo to, co dítěti chutná. Jednáme s dobrým záměrem. Stojí na nás obrovská zodpovědnost. Zodpovědnost vychovat člověka, který bude schopen žít svůj život v moderním světě a fungovat ve společnosti. Bojíme se, že bychom mohli vychovat lháře, zloděje nebo násilníka. A tak silně motivováni svými strachy a obavami dítě řídíme do dospělosti. A víte co? Tohle není to, za co vám vaše děti jednou poděkují.

Máte představu o tom, jaké by Vaše dítě mělo být jako dospělý? Já ano. Chci, aby Emma byla šťastná a žila život podle sebe. Jediná cesta jak toho dosáhnout je, že bude věřit sama sobě a bude si sama řídit svůj život. Bude mít moc nad svým životem. Když nebude důvěřovat sobě a řídit se podle sebe, bude stále proplouvat životem v roli oběti. Nebude mít moc nad svým životem, nebude šťastná. A přesně tuhle schopnost chci v Emmě podporovat nebo přesněji co nejméně potlačovat.

Děti jsou přirozeně nastavené tak, že chtějí mít moc nad svým životem. V kolektivu malých dětí to vidím velmi často. Nemožnost ovlivňovat svůj život v dětech (stejně jako v dospělých) vyvolává pocit frustrace, vztek a agresi. Děti si pak tyhle pocity vybíjejí na jiných dětech, zvířatech, hračkách nebo samotných rodičích. A tak se stane, že naše roztomilá holčička začne bouchat jiné děti. V nás rodičích se posílí strach z toho, že je s dítětem něco v nepořádku a často přitvrdíme v příkazech či vysvětlování. Jenže, ono je to přesně naopak. Děti potřebují uvolnit otěže. Dostat více prostoru a důvěry. Více možností v bezpečí náruče rodičů si vyzkoušet nejrůznější činnosti. Mít možnost volby, možnost se rozhodnout. Udělat chybu a získat z ní nové poznatky.

U nás se tahle potřeba nejvíce promítá v oblasti jídla. Zakládám si na zdravé stravě. Těšila jsem se, jak budu Emmě vyvářet nejrůznější dobrůtky. Emma mi ale brzy dala najevo, že kašička a domácí dětská jídla jí nevyhovují. Naše Emma je ochutnávací typ. Jí málo. Chce neustále ochutnávat nové věci. Nejraději má jídlo v přirozené podobě. Režim snídaně, svačina, oběd, svačina a večeře nedodržujeme. Emma jí tak jak potřebuje, když má hlad. S tímhle se vyrovnat byl pro mě upřímně oříšek. Stále to nemám úplně dořešené. Takhle jsme ale obě spokojenější. Emma má moc nad svým jídelníčkem.

Co se u nás osvědčilo a vřele to doporučuji dál, jsou mocenské hry. Aniž byste si všimli, děti nás často přímo vybízejí k mocenským hrám. Třeba když vyhazují kolíčky z košíku nebo vyhazují prádlo z lavoru. Zdá se, že nám to dělají naschvál a chtějí nás naštvat. Oni si ale jenom přejí pocítit moc. Občas i cítit moc ovlivňovat život dospělých. Když mě Emma k téhle hře vyzve a já mám čas a chuť, tak začnu přehánět a naříkat, co budeme s těmi kolíčky na zemi dělat a kdo to uklidí. Začnu s naříkáním sbírat kolíčky a Emma se u toho náramně baví. Jakmile jsou kolíčky zpátky v košíku, Emma je znovu s chutí shodí na zem. Spustím ještě větší nadávky a přeháním. Tohle se opakuje, dokud Emma nepřestane. Je důležité, aby mocenskou hru ukončilo dítě. Často nejsou ani mocenské hry potřeba, stačí dát jenom Emmě prostor pro její činnost a její potřeby.

Skeptiky asi teď napadne: Tak tímhle způsobem si doma vychovám tyrana, rozmazlence. Budu otrokem svého dítěte. Dítě zvlčí a nikdy se nenaučí správné způsoby. Nikoliv. Děti nemají potřebu nás zneužívat, zraňovat či jinak ovládat náš život. Chtějí jenom realizovat svoje potřeby. Když svoje potřeby naplní, tak nám ještě rádi pomohou a budou s námi spolupracovat. Děti se chtějí zapojit do společnosti, nemají přirozeně potřebu se vymezovat mimo společnost. Správné způsoby se učí z chování rodičů, zrcadlí je. Zmíněné obavy jsou tedy opravdu zbytečné.

Přemýšlela jsem, proč je pro mě občas obtížné tu moc a svobodu Emmě dopřát. Občas se přistihnu, jak se peru s emocemi, že tohle už je příliš, že Emma nebere ohled na moje potřeby. Když se emoce zklidní a podívám se na danou situaci zpět, často zjistím, že jsem si třeba jenom já sama nedokázala v sobě stanovit moje hranice nebo že já sama v dané situaci nemám moc nad svým životem. Sami si neseme v hlavě řadu vzorců z dětství, které nám brání v tom žít život podle sebe, mít moc nad svým životem. A to je i důvod, proč je těžké tuhle přirozenou potřebu respektovat u našich dětí.

Iluze dokonalosti

Iluze dokonalosti

Občas přemýšlím o tom, jak nám Facebook vytváří iluzi o životě druhých a vrhá stín na náš vlastní život. Když si člověk otevře Facebook, vidí, jak si jeho známí užívají pláže v Karibiku, jeho kamarádka právě slaví složení státnic, jeho ségra se chlubí prvními krůčky svého syna apod. Status typu dnes se mi nic nedaří, mám ze sebe hrozný pocit, jsem na nic, těžko u někoho nalezneme. V hlavě se nám tak vytváří iluze o ideálních životech ostatních. Začínáme svůj život srovnávat s životem ostatních, resp. s iluzí života ostatních. Jak v tomhle světle vypadá náš život? Upřímně se přiznávám, že můj život je v tomhle světle obyčejný a hořký. Mateřství je krásné období, ale může být tím nejtěžším obdobím v životě ženy. Pro pocity, které mámy zažívají, nemá dnešní společnost často pochopení. S Emmou zažívám nejkrásnější dny ve svém životě, ale i ty nejtěžší. Ty nejkrásnější si užívám a naplňují mě štěstím. V těch nejtěžších trpím. Jenom díky těm nejtěžším si ale uvědomím řadu věcí a posouvám se dále.

Jestli máte díky mým článkům iluzi o tom, jak jsem citlivá a dokonalá máma, tak vás nyní zklamu. Chtěla bych tuhle iluzi zbořit sdílením jedné z dosud nejtěžších situací, které jsem s Emmou zažila. Byl teplý jarní den a všichni jsme se vydali na výlet do minizoo. Minizoo jsme si všichni moc užili. Na konci prohlídky se ale manžel zranil a museli jsme urychleně na pohotovost. Oba dva s manželem jsme byli nervózní. Hrozně jsem se o manžela bála a hlavou se mi honili tragické scénáře. Už při nasedání do auta Emma protestovala. V autě se Emma hrozně rozbrečela a svíjela se tak, že se v autosedačce celá posunula a zasekla. Při pláči Emmy a zranění manžela se mi v hlavě honilo tisíc myšlenek. Byla jsem zoufalá. Nevěděla jsem co Emmě říct, aby se uklidnila a dojeli jsme v klidu na pohotovost. Její řev ve mně vyvolával stres, strach a vztek. Hlavou se mi honily myšlenky jako:

  • Nikdy neposlechne. Musí být po jejím. Je tvrdohlavá.
  • Nechápe, že musíme dojet na pohotovost.
  • Řve, jak kdybychom jí mučili.
  • Nevím, co už mám říct, aby se uklidnila.

Zuby nehty jsem se držela, abych  z pusy nevypustila slova, která by jí ublížila. Tlak ve mně rostl s růstem řevu Emmy. Emocím jsem podlehla. Z pusy mi vyšla slova, kterých zpětně opravdu lituji. Rezignovala jsem. Cítila jsem se hrozně. Tohle není to, co chci Emmě do života předat. Selhala jsem.

Když se zpětně zamyslím nad situací, je mi jasné, že Emma měla prostě strach. Strach, že s jejím nejbližším světem je něco v nepořádku. Její nejbližší jsou nejistí, nervózní a mají strach. Necítila se v bezpečí a zrcadlila jen naše pocity. V emocích jsem nebyla schopná tohle zavnímat a včas ukočírovat moje negativní emoce. Nebyla jsem schopná tam být pro ni. Pocity, že jsem jako máma selhala, jsou jedny z nejhorších, které jsem dosud zažila. Po tomhle zážitku bych na Facebook měla napsat status: „Dnes jsem selhala jako máma. Je mi z toho na nic.“

Tyhle situace se vždycky vynoří nečekaně a ukážou mi, že jsem jen člověk s emocemi, který chybuje. Když se mi podaří vypořádat s emocemi typu, jak jsem strašná matka, když jsem tohle dopustila, zjistím, že právě díky těmhle situacím vyrostu nejen jako máma, ale i jako člověk. Když se podívám zpět na celý rok a půl prožitý s Emmou vidím posun. Na začátku jsem se zmítala v emocích pokaždé, když Emma propukla v pláč, nedokázala jsem situaci vyřešit v klidu. Postupem času získávám schopnost lépe se vypořádat s vlastními pocity a být tu pro Emmu. Situací, kdy se neovládnu a Emmě spíše přitížím, je méně. Když se mi stane, že se neovládnu, tak se Emmě poté v klidu omluvím a vysvětlím jí, proč jsem se tak zachovala například, že jsem měla velký strach o tatínka.

Všednost dní tak narušují nejen krásné okamžiky, kdy jsem doslova naplněná štěstím a láskou, ale i pocity naprostého selhání a zoufalství. O krásné okamžiky se ráda podělím a sdílím je dále. S těmi nejtěžšími se nechlubím, ale jsou stejně cenné jako ty krásné. Oproti iluzi dokonalosti života druhých, která je vytvářena na sociálních sítích, by se můj život mohl zdát obyčejný a hořký. Přesto právě díky těmhle chvílím vím, že žiji opravdový život se všemi emocemi, které k němu patří.

NE!období

NE!období

Ne! Jaké pocity ve vás tahle odpověď vyvolává? Představte si, že vám blízký přítel odpoví na vaši žádost „ne“. Upřímně se podívejte na vaše pocity… Vztek, zklamání, opuštění, neporozumění. Tyhle pocity často v souvislosti s tímhle slůvkem zažíváme. Můžeme se cítit naštvaní, uražení, ale i smutní. Pod maskou naštvání se však mohou skrývat mnohem silnější emoce. Možná nás napadne: „Copak si mě neváží.“, „Nestojím mu to za to.“, „Nemá mě rád“. Může to mít vliv na to, jak vnímáme sami sebe. Může to otřást naší sebe – hodnotou, láskou k sobě. Je tu samozřejmě i druhá strana reakce. Odpověď přijmeme bez negativních emocí, respektujeme navenek i vnitřně rozhodnutí přítele.

Teď se na situaci podívejte z druhé strany. Přijde za vámi přítel s žádostí, která je vám proti srsti. Nesouhlasíte s ní. Jste schopni vyjádřit jasně svůj vnitřní nesouhlas? Nesnažíte se odpověď zaobalit tak, aby se přítel neurazil? Necháte se ukecat a pro přítele obětujete váš čas, energii a peníze? Bojíte se, že by odmítnutí mohlo otřást vaším přátelstvím a tak souhlasíte? Souhlasíte, protože by si o vás mohl přítel pomyslet, že jste … např. sobec? Přiznávám se, že já mám často problém jasně odpovědět „ne“, i když se mi to vůbec nehodí.

Naše Emma už poměrně hodně žvatlá. Právě odpověď „ne“ je u ní v současnosti hodně oblíbená. Není to jen odpověď „ne“. Je to například odtažení, odsunutí rukou či jiná forma odmítnutí. A musím přiznat, že v některých situacích ve mně tahle odpověď vyvolá řadu negativních emocí, které se snažím nějak ukočírovat. Spolu s rozvojem slovní zásoby se vyvíjí i její osobnost a sebevědomí. Emma je tak schopna si říct, co chce a hlavně co nechce.

Fascinuje mě s jakou jistotou je Emma schopna odpovědět „ne“. Není to obyčejné „ne“. Je to odpověď plná jistoty a vlastního přesvědčení, že takhle teda ne. Často mě to dokáže pořádně popíchnout a naštvat. Občas mě to i pobaví – to jakým důrazným toném to vysloví. Když se mi ale podaří vypořádat se s vlastními negativními emocemi, které ve mně tahle odpověď vyvolá, a podívám se blíže, zjistím, že to jasné „ne“ má mnohem větší význam. Jasné „ne“ od našich dětí vlastně poukazuje na to, že mají důvěru v naši lásku a svoji hodnotu. Děti vnímají přirozeně svoji hodnotu a mají sebevědomí. Nejsou zatíženy žádnými obtěžujícími myšlenkami typu „neurazí se“ nebo „nebude mě mít rád“. Tyhle myšlenky se nám do hlavy vkrádají až postupně, když proplouváme životem.

Vlastně se od Emmy učím, jak si stanovit vlastní hranice a stát si za nimi. Když je něco za mými hranicemi a vnitřně s tím nesouhlasím, dám to jasně najevo. No dobře, tak jasně a přesvědčivě jako Emma ne, ale učím se a přibližuji se k tomu. J Emma je v tomhle takový můj testovací vzorek. Moje hranice testuje dennodenně. Někdo může argumentovat, že jsem sobec a i z Emmy vychovávám sobce. Dělat něco pro druhé ze strachu ale není důkazem nesobectví. Naopak když si člověk chrání svoje hranice a vnímá svoji hodnotu jako člověka, pak je připraven vyhovět žádostem ostatním z lásky a úcty k nim.

Další projev Emmy, který ve mně vyvolává občas negativní pocity, je odmítání mého objetí či políbení. Občas mi dá jasně najevo, že pusu nebo objetí prostě ode mne v daný okamžik nechce. S tím se vypořádat je teda pěkná fuška. První, co člověka napadne, jsou myšlenky typu:

  • Nemá mě ráda;
  • Jsem špatná máma;
  • Ta má zase náladu;
  • Je nespokojená.

Co když je to ale jinak? Emma si je natolik jistá mojí láskou, že ví, že odpověď ne, nemůže otřást naším vztahem, láskou mezi námi. Cítí se v bezpečí. Důvěřuje mi na tolik, že se může chovat přirozeně a upřímně vyjadřovat všechny svoje pocity, a to beze strachu z toho, že to bude mít vliv na moji lásku k ní. A přesně tenhle stav chci u Emmy udržet. Chci, aby se se mnou cítila v bezpečí. Chci, aby věděla, že může být sama sebou beze strachu. Vím, že to ale bude ještě pěkná fuška a pravděpodobně se mi to nepodaří. Čím méně se ale od tohohle přirozeného stavu vzdálí, tím větší radost budu mít.