Moc nad svým životem

Moc nad svým životem

Mám na Vás jednu otázku. Zkuste si odpovědět po pravdě. Co jste si přáli, když jste byli v pubertě a rodiče vás štvali? Častovali vás rodiče větami typu: „Dokud budeš pod mojí střechou … “? Řada mladých si přeje dospět, osamostatnit se a stát se nezávislými. Jednoduše mít moc nad svým životem. Přirozeností každého člověka je, že chce žít život podle sebe. Malé děti v tomhle ohledu nejsou jiné.

Pozoruji, že „mít moc nad svým životem“ je jedna z primárních potřeb naší Emmy a nejen jí, všech dětí. My dospělí se často stavíme do role vychovatele a snažíme se směrovat dítě „správným“ směrem. A to tak aby se dítě naučilo všechny společností vyžadované dovednosti a normy.  Učíme dítě to, co se má dělat, to, co se nesmí dělat a i třeba to, co si dítě přeje nebo to, co dítěti chutná. Jednáme s dobrým záměrem. Stojí na nás obrovská zodpovědnost. Zodpovědnost vychovat člověka, který bude schopen žít svůj život v moderním světě a fungovat ve společnosti. Bojíme se, že bychom mohli vychovat lháře, zloděje nebo násilníka. A tak silně motivováni svými strachy a obavami dítě řídíme do dospělosti. A víte co? Tohle není to, za co vám vaše děti jednou poděkují.

Máte představu o tom, jaké by Vaše dítě mělo být jako dospělý? Já ano. Chci, aby Emma byla šťastná a žila život podle sebe. Jediná cesta jak toho dosáhnout je, že bude věřit sama sobě a bude si sama řídit svůj život. Bude mít moc nad svým životem. Když nebude důvěřovat sobě a řídit se podle sebe, bude stále proplouvat životem v roli oběti. Nebude mít moc nad svým životem, nebude šťastná. A přesně tuhle schopnost chci v Emmě podporovat nebo přesněji co nejméně potlačovat.

Děti jsou přirozeně nastavené tak, že chtějí mít moc nad svým životem. V kolektivu malých dětí to vidím velmi často. Nemožnost ovlivňovat svůj život v dětech (stejně jako v dospělých) vyvolává pocit frustrace, vztek a agresi. Děti si pak tyhle pocity vybíjejí na jiných dětech, zvířatech, hračkách nebo samotných rodičích. A tak se stane, že naše roztomilá holčička začne bouchat jiné děti. V nás rodičích se posílí strach z toho, že je s dítětem něco v nepořádku a často přitvrdíme v příkazech či vysvětlování. Jenže, ono je to přesně naopak. Děti potřebují uvolnit otěže. Dostat více prostoru a důvěry. Více možností v bezpečí náruče rodičů si vyzkoušet nejrůznější činnosti. Mít možnost volby, možnost se rozhodnout. Udělat chybu a získat z ní nové poznatky.

U nás se tahle potřeba nejvíce promítá v oblasti jídla. Zakládám si na zdravé stravě. Těšila jsem se, jak budu Emmě vyvářet nejrůznější dobrůtky. Emma mi ale brzy dala najevo, že kašička a domácí dětská jídla jí nevyhovují. Naše Emma je ochutnávací typ. Jí málo. Chce neustále ochutnávat nové věci. Nejraději má jídlo v přirozené podobě. Režim snídaně, svačina, oběd, svačina a večeře nedodržujeme. Emma jí tak jak potřebuje, když má hlad. S tímhle se vyrovnat byl pro mě upřímně oříšek. Stále to nemám úplně dořešené. Takhle jsme ale obě spokojenější. Emma má moc nad svým jídelníčkem.

Co se u nás osvědčilo a vřele to doporučuji dál, jsou mocenské hry. Aniž byste si všimli, děti nás často přímo vybízejí k mocenským hrám. Třeba když vyhazují kolíčky z košíku nebo vyhazují prádlo z lavoru. Zdá se, že nám to dělají naschvál a chtějí nás naštvat. Oni si ale jenom přejí pocítit moc. Občas i cítit moc ovlivňovat život dospělých. Když mě Emma k téhle hře vyzve a já mám čas a chuť, tak začnu přehánět a naříkat, co budeme s těmi kolíčky na zemi dělat a kdo to uklidí. Začnu s naříkáním sbírat kolíčky a Emma se u toho náramně baví. Jakmile jsou kolíčky zpátky v košíku, Emma je znovu s chutí shodí na zem. Spustím ještě větší nadávky a přeháním. Tohle se opakuje, dokud Emma nepřestane. Je důležité, aby mocenskou hru ukončilo dítě. Často nejsou ani mocenské hry potřeba, stačí dát jenom Emmě prostor pro její činnost a její potřeby.

Skeptiky asi teď napadne: Tak tímhle způsobem si doma vychovám tyrana, rozmazlence. Budu otrokem svého dítěte. Dítě zvlčí a nikdy se nenaučí správné způsoby. Nikoliv. Děti nemají potřebu nás zneužívat, zraňovat či jinak ovládat náš život. Chtějí jenom realizovat svoje potřeby. Když svoje potřeby naplní, tak nám ještě rádi pomohou a budou s námi spolupracovat. Děti se chtějí zapojit do společnosti, nemají přirozeně potřebu se vymezovat mimo společnost. Správné způsoby se učí z chování rodičů, zrcadlí je. Zmíněné obavy jsou tedy opravdu zbytečné.

Přemýšlela jsem, proč je pro mě občas obtížné tu moc a svobodu Emmě dopřát. Občas se přistihnu, jak se peru s emocemi, že tohle už je příliš, že Emma nebere ohled na moje potřeby. Když se emoce zklidní a podívám se na danou situaci zpět, často zjistím, že jsem si třeba jenom já sama nedokázala v sobě stanovit moje hranice nebo že já sama v dané situaci nemám moc nad svým životem. Sami si neseme v hlavě řadu vzorců z dětství, které nám brání v tom žít život podle sebe, mít moc nad svým životem. A to je i důvod, proč je těžké tuhle přirozenou potřebu respektovat u našich dětí.

Chci sdílet...Share on FacebookShare on Google+

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *