Browsed by
Archiv pro měsíc: Červen 2017

Buď hodný a rozděl se

Buď hodný a rozděl se

V poslední době Emma ráda vyhledává pískoviště. Často s sebou nemáme vlastní bábovičky a lopatky. A tak jakmile má nějaké jiné dítě hračky na písek, Emma zbystří a chce si je půjčit. Ti dva malí človíčci ještě nemají dostatečné sociální schopnosti na to, aby situaci s půjčením vyřešili sami. Do hry se tak dostávají maminky. Víc než maminky bych ale řekla strach slušně vychovaných maminek. Strach z toho, aby se jejich dítě neprojevilo jako sobec nebo vztekloun a svoje hračky nechtělo nikomu půjčit. Strach, že z něj vyroste sobec, který bude bezohledný k druhým. Člověk, který nebude respektovat druhé.  V tu chvíli se většinou do hry vloží maminka dítěte s pokynem k půjčení hraček. Dítě se přece musí naučit být ohleduplné k druhým. K dětem pak směřujeme slova jako:

  • Buď hodná holčička/chlapeček a půjč holčičce lopatku a bábovičky.
  • Rozděl se, nenechávej si všechny lopatky jen pro sebe.
  • Půjč holčičce kbelíček, aby jí to nebylo líto.
  • …nebo vezmeme našemu dítěti hračku z ruky a půjčujeme ji druhému dítěti.

Slova, kterými dětem říkáme, co přesně mají udělat, aby byli hodní a slušní. Slova vyřčená s dobrým úmyslem.  Často nás k nim vede i strach z toho, co si pomyslí druhá maminka. Co když je to ale jinak. Co když tyhle slova mají opačný efekt.

Představila jsem si podobnou situaci v dospělém světě. Rozhodla jsem se uvařit koláč pro moji rodinu. Těším se, jak si na něm všichni pochutnáme a jak jim udělám radost. Připravím si mísy, metličku, vařečku, odměrku, váhu a všechny ingredience, tak abych měla všechno po ruce, připravené k použití. Začnu vařit. Najednou mě z vaření vyruší manžel. Říká buď hodná a půjč sousedce odměrku a váhu, zrovna ji potřebuje na pečení.  Co byste v takové situaci udělali? Odměrku a váhu zrovna potřebujete na svoje pečení, jiné nemáte.  Každý by situaci  vyřešil jinak, třeba takto:

  • S nelibostí půjčíte náčiní sousedce, počkáte, až se vám vrátí a pak budete pokračovat. Jste naštvaní na sebe nebo zklamání, že rodině neupečete slíbený koláč.
  • Náčiní sousedce nepůjčíte, pokračujete v pečení i přesto, že budete vypadat jako sobec. Stydíte se.
  • Náčiní sousedce nepůjčíte, v klidu upečete slíbený koláč. Poté sousedce nabídnete náčiní k půjčení.

Z mého pohledu je právě třetí varianta ta nejpřirozenější. Právě k téhle variantě ale slova výše naše dítě nenasměrují.

Co si s těmihle slovy naše dítě odnese do dospělosti? Já to vidím takto:

  • Musím být hodná holčička. Myslet na potřeby druhých a naplňovat je.
  • O svoje věci se vždycky musím dělit s ostatními, jinak budu sobecká.
  • Potřeby ostatních jsou stejně důležité/důležitější než moje.
  • Když se nerozdělím o svoje věci, jsem sobecká a bezohledná.
  • Když se nerozdělím, ostatní mě nebudou mít rádi atd.

Tyhle pravdy možná způsobí, že bude člověk ohleduplný k druhým, ale jenom proto, že musí a že se to má, ne proto, že on sám chce. Odvážnější jedinec se bude vzpírat a o svoje věci se nerozdělí, uvnitř však bude pociťovat stud a pachuť sobectví.

Děti jsou přirozeně ohleduplné a přátelské k druhým. Nepotřebuji vychovávat ke slušnosti. Zároveň ale potřebují, aby byly respektovány jejich potřeby.  Pokud dítě nechce půjčit svoji hračku, respektujme to.  Má k tomu důvod. Stejně tak my dospělí jsme přirozeně ohleduplní a přátelští k druhým, když respektujeme primárně svoje potřeby.  Člověk, který respektuje a plní si svoje potřeby, nemá důvod nerespektovat potřeby ostatních. Co máte zrovna nyní za potřebu? Co takhle si ji naplnit 🙂

Moc nad svým životem pohledem rodiče

Moc nad svým životem pohledem rodiče

V posledním článku jsem nakousla téma moci konkrétně potřeby dítěte mít moc nad svým životem. Potřebu moci nad svým životem má každý z nás. Někdo si tuto potřebu uvědomuje více, někdo méně. Někdo si ji naplňuje více, někdo méně. Z mého pohledu je to v praxi spíše ta druhá možnost – nad svým životem máme malou moc. Řada z vás si teď asi vybaví Váš život. Říkáte si, vždyť já jsem ten, kdo rozhoduje a jedná ve svém životě. Jsem svéprávný a rozhoduji se sám. Dělám si, co chci. Tohle téma se mě vůbec netýká. Tak přesně tohle bych si před rokem myslela taky. Skeptiky vyzývám, ať v tuto chvíli článek neopouští.

Emmě nechávám určitou moc například v oblasti jídla: do jídla ji nenutím, když je to možné, nechávám ji možnost volby, co bude jíst, nemáme každý den pevný jídelníček – počet jídel a čas jídla. Při procházkách nechávám možnost volby, zda chce jít nebo se vést v kočárku. Při výletech určených Emmě např. na hřiště určuje pořadí a aktivity Emma. Při aktivitách nechávám Emmě často volnou ruku. Často mám problém Emmě ten prostor pro moc dát. Ze zkušenosti vím, že nejsem zdaleka jediný rodič, který to takhle má. To, jaký prostor pro moc jsem schopna Emmě dopřát, totiž souvisí s mým nastavením. Konflikt nastává, když se její moc dostává za moje hranice. Mě ovlivňují hlavně tyhle aspekty:

  • Jak jsem schopna si stanovit svoje opravdové hranice a komunikovat je směrem k Emmě.
  • Jak jsem schopna identifikovat svoje každodenní potřeby a přání a realizovat je v praxi.
  • Jakou míru moci mám nad svým životem.

Tohle bych si asi přečetla i v chytrých knížkách o rodičovství. Jenže denní praxe mého života je na hony vzdálená skutečnému ideálu plné moci. Když jsem se podívala na svůj obyčejný všední den, zjistila jsem, v kolika mých činnostech nezažívám příjemné pocity. V řadě činností mám vlastně zapnutého autopilota. To je super zjištění, ale co s tím?  Když vypnu autopilota, co mám tedy dělat? Zjistila jsem, že vlastně ani nevím. V řadě situací ani neznám moje skutečné potřeby nebo hranice. Moje každodenní činnosti se dějí hlavně na základě myšlenek typu:

  • Tohle se musí dělat
  • Tohle by se mělo dělat
  • Tohle se ode mne očekává
  • Tohle dělá…, takže bych to měla taky dělat, jestli chci…
  • Tohle doporučuje …
  • Tohle dělám kvůli partnerovi, kamarádce apod.

Třeba každodenní vaření teplého/příprava domácího jídla pro manžela a dceru. Činnost, která mi zabere velkou část dne. Přitom v řadě dní nemám vůbec chuť ani vytahovat nádobí, natož vařit.

V těch každodenních myšlenkách mi prostě něco chybělo. Byla jsem to já. Co vlastně chci já. Jaké jsou moje každodenní potřeby? Kde jsou moje hranice? Přes všechny ty myšlenky a vzorce, které jsem cestou od narození až do dospělosti nasbírala z okolí, vlastně ani nevidím svoje potřeby a hranice.

Emma mi je v tomhle inspirací. Dětí vědí naprosto přesně, co chtějí a kde jsou jejich hranice. Nás dospělé to občas až děsí, protože jsme často sami tohle svoje „vědomí“ cestou v dětství ztratili nebo ho spíš zahrabali pod tuny zákazů, příkazů, rad a doporučení. Už od narození je nám do hlavy vtloukáno, co se musí a co se má. Sami jedeme na vlně „to se musí“ a tak nám potřeba moci u dětí často přijde jako:

  • Nevědomost – dítě je třeba výchovou tvarovat, aby zapadlo do společnosti.
  • Sobectví – dítě je třeba naučit úctě k druhým lidem.
  • Rozmazlenost – dítě se musí přizpůsobit rodiči.
  • Naschvály – dítě je vychytralé a řadu věcí rodičům dělá naschvál.

Zkuste se podívat hlouběji za tyto přesvědčení. Máma v módu autopilot u nás nefunguje.  Když vypnu autopilota, spolupráce a komunikace s Emmou nám jde mnohem lépe. Vyberte si den a zkuste vypnout autopilota. Možná o sobě zjistíte něco nového 🙂