Browsed by
Archiv pro měsíc: Srpen 2017

Taky máte doma zlobivou holčičku?

Taky máte doma zlobivou holčičku?

Naší Emmě táhne na 2 roky a tak to u nás začíná být čím dál zajímavější. Nevím, zda k nám doputovalo období vzdoru nebo něco jiného, ale naše Emma (jak bych to napsala) nabrala svůj kurs. A to doslova. Mami, ty chceš jít tudy jo? Tak to teda ne, já chci jít tudy! Mami, ty se tady chceš teď v klidu najíst jo? Tak to teda ne, já už chci jít pryč! Jo aha tak vy jdete tímhle směrem, tak to ne, já chci jít támhle!

Emma očividně začala objevovat, jak je úžasné mít možnost volby a dělat to, co chce ona. Jak úžasné je mít moc nad svým životem. Začala objevovat sebe a testovat, co chce a co se jí líbí. Často to je přesný opak toho, co zrovna potřebuje maminka a tatínek. Když jí její kurs narušíme, přijde vztek. A to teda stojí za to!

Jít si svojí cestou se u nás nejvíce projevilo na dovolené v Chorvatsku, kde bylo plno nových zážitků a míst k objevování. Jestli někdy pojedete s malým dítětem na dovolenou k moři, důrazně vám doporučuji, neukazujte mu jak dobrá je zmrzlina. A už vůbec mu jí nedávejte večer. Takové malé dítě posilněné zmrzlinou pak nabere svůj směr a nedá se zastavit. Po večerní zmrzlině Emma vždy zahájila noční jízdu promenádou. V překladu to znamená, že utíkala jak smyslů zbavená třeba i 2 km bez potřeby zajímat se, kde je ta osoba, která jí porodila. Naštěstí jí občas zaujala nějaká hudba nebo pejsek, tak měla maminka čas jí dohnat. Nemám pochyby o tom, že se v tu chvíli Emma cítila svobodná a cítila jakou moc má nad svým životem!

Přiznám se, že v posledních dnech se při Emmině chování ve mně probouzí vztek. Jak si může dovolit mě takhle nerespektovat? Dělat si co chce bez ohledu na nás rodiče? Jak mě může takhle zlobit a neposlouchat? To jako prostě zlobí? Takže já mám zlobivý dítě!

Ze všech těch posledních dnů Emmina zlobení jsem si odnesla jednu velkou lekci. Lekce se jmenuje: Nemusíš být hodná holka. Buď sama sebou! Kolikrát za život jsme my všechny slyšely slova jako:

  • Buď hodná holčička
  • Tohle hodné holky nedělají
  • Jestli nebudeš hodná, nebude …

Tady na světě žije velká spousta hodných holčiček. Jakoby jsme byly od přírody zlé?  Jakoby jsme chtěly někomu ubližovat?  Tohle nastavení nám často brání být sama sebou. Dovolit si žít život podle sebe. Potlačujeme svoji krásu, energii, pocity, divokost, spontánnost … potlačujeme sebe jenom proto, že se bojíme, abychom byly hodné holky.

Jestli jsem se něco od mateřství naučila tak to bylo to, že na začátku života je za vším tím, co děláme, láska. Za každým pohybem, slovem a emocí mojí Emmy je láska. Ona miluje sebe a díky tomu rozdává i lásku nám okolo. Když jsme sami sebou, jednáme na základě lásky, nemusíme se snažit být hodnou holkou.

Jo, už je to tak, nemám doma jenom hodnou holčičku. A jsem za to ráda! Emma je prostě sama sebou… Emma mi dává do života přesně ty lekce, které potřebuji, abych žila sama sebe.

Respekt jinak (než jsem si myslela)

Respekt jinak (než jsem si myslela)

Dneska bych chtěla napsat něco o respektu. O respektu ve vztazích. Respekt vnímám nejen ve vztahu s dětmi, ale i třeba v partnerství. Respekt ale u mě prodělal v poslední době značný vývoj. Dívám se na něj jinak.

Se slovem respekt se mi vždycky vybavila autorita. Musím respektovat autoritu. Jako dítě jsem měla většinou zafixovaný respekt k autoritě. K někomu staršímu, zkušenějšímu, chytřejšímu, rozumnějšímu apod. Třeba k učitelům ve škole. K tomuhle respektu se často vázala i poslušnost a strach. Autoritu jsem poslouchala a respektovala spíše ze strachu. Já byla přeci to nezkušené a nerozumné dítě, které nemá pravdu a neví, jak je to správně. Respekt pro mě znamenal poslouchat autoritu z motivu strachu.

Vlastně i teď se často dostávám do situací, kdy se takhle cítím. Cítím, že můj pohled na věc je hloupost nebo nesmysl, protože ten zkušenější a většinou starší člověk to ví přece lépe. Jenže kdo posoudí, kdo z nás má pravdu? Kdo to ví lépe?  Často se v takové situaci cítím jako dítě.

S Emmou jsem se najednou já sama měla stát tou autoritou. Autoritou, která ví všechno lépe a má pravdu. Zkušenějším a starším rodičem. Rodičem, který ví přesně, co takové malé dítě potřebuje, kdy to potřebuje a proč. Rodičem, který si ví rady v každé situaci a jeho řešení je to nejlepší. Když si nevím rady, tak se přece zeptám někoho zkušenějšího, který mi řekne jak je to správně a co mám dělat. Kamarádek s dětmi či odborníků na péči o dítě.

V roli autority se necítím vůbec dobře. Nesedí mi.  Nechci, aby mě Emma poslouchala ze strachu. Když roste strach, ztrácí se důvěra. Důvěra je pro mě ve vztazích hodně důležitá. Obzlášť ve vztazích s mými blízkými. Znamená to, že mě Emma nebude respektovat? Tady jsem si uvědomila o čem vlastně ten respekt je a jak ho u nás pěstovat.

Nyní na respektu vnímám jako zásadní to respektovat druhého, že má něco jinak a respektovat sebe, že já to mám jinak. Nehrát si na to, kdo má pravdu. Na otázku kdo to ví lépe je jediná odpověď: Já vím nejlépe, jak to mám já a jak to potřebuji a Emma ví nejlépe jak to má ona, jak to potřebuje.

Tenhle přístup mi vlastně pomáhá i v hádkách s manželem. Často jsme se hádali o věcech, na které máme odlišný názor. Hádky vypadaly jako slovní přestřelky, a často šly až do zraňujících slov. Naše poslední hádky už nejdou do tak zraňujících slov. Pomohl mi v tom právě respekt. Respektuji, že on to má jinak než já. Ale hlavně – pro mě důležitější: respektuji, že já to mám jinak. Na řadu věcí máme prostě odlišný názor.  Každý to máme jinak a ani jeden z nás to nemá špatně. Každý si totiž žijeme tu svou pravdu. Každý děláme to nejlepší, co umíme. Přesně tak, jak to potřebujeme.

A jak je to s respektem u Emmy? Tam se mi potvrdilo jednoduché pravidlo: děti jsou naše dokonalé zrcadlo. Když respektuji její potřeby, tak ona respektuje ty moje. Já respektuji ji = Ona respektuje mě. Když se tohle daří, tak je to fakt paráda. Jsme spokojené a jen tak si spolu žijeme. Na téhle vlně nejedeme stále. Často se do role autority pod vlivem stresu či strachu dostanu. Když si to uvědomím, změním přístup. Když ne, i to je dobře. Vidím, jak to nefunguje, jak nám v tom není dobře. O to větší radost pak mám z těch našich malých velkých úspěchů. Třeba, když se mi s Emmou podaří domluvit na tom, že teď hned potřebuji odejít, i když ona si zrovna nutně potřebuje pohrát. Odcházíme v klidu, bez breku.