Browsed by
Archiv autora: Citlivka

Občas stačí prostě jen říct …

Občas stačí prostě jen říct …

Pozoruji jak moc naše emoce a vnitřní nastavení ovlivňují to, co komunikujeme k druhým. Jak malou informaci mají slova. Jaký význam má to, co je za našimi slovy. Jaký význam mají naše myšlenky a emoce za tím, co říkáme.

Tak třeba věta: „Jsem unavená. Můžeš mi dnes pomoci a uspat večer Emmu.“  se dá říct na tisíc způsobů. Já ji dokážu mému manželovi říct několika způsoby. Záleží na emoci, která je za tím, co říkám. Na mém nastavení. Tak třeba:

  • Musím ho poprosit opatrně, aby si nemyslel, že ho tady peskuji.
  • S ničím mi tu nepomáhá, tak by snad mohl dnes aspoň uspat tu Emmu.
  • Vím, že bude protivný a řekne ne, ale řeknu mu to.
  • Už toho mám za dnešek tady plné zuby, tak by snad aspoň mohl uspat tu Emmu.
  • Jsem unavená, tak bych manželovi řekla, aby uspal Emmu. Ale mám ho s tím otravovat? Vždyť ještě nejsem tak unavená.

Asi nemusím psát, že žádná ze situací nevedla na druhé straně k úspěchu. Ne, že by manžel ani v jednom případě nešel tu Emmu uspat. To i šel, ale naštvaný a otrávený. Taková večerní (ne)příjemná atmosféra…

Za těmihle mými nastaveními jsou nejrůznější  moje pocity strachu, vzteku a pochybnosti o sobě. Vztek, že mi manžel nepomáhá. Když ho požádám, dopředu vím, že bude protivný. Předpokládám, že odpoví ne. Dalším nastavením je pocit, že já to přeci ještě zvládnu tu Emmu uspat. Jsem sice hodně unavená a mám ještě večer práci, ale já to přeci ještě zvládnu. Nic mi to neudělá.

Já objevila heuréku v partnerství! Budete se divit! Co takhle prostě to jen říct … a neočekávat.

Říct: „Jsem unavená. Můžeš mi dnes pomoci a uspat večer Emmu.“ Mluvit o sobě a reakci partnera nechat na něm, bez jakéhokoliv očekávání nebo předsudků.

Nepředpokládat, že manžel protivně zavrčí a řekne, že se mu nechce. Ani že radostí vyskočí do stropu a odpoví kladně (pokud vám manžel někdy reagoval takto, tak vám upřímně závidím). Vlastně neočekávat ani jednu z odpovědí. Vzdát se jakýchkoliv očekávání.

Nepopírat svoje pocity a svoji důležitost nějakými pochybnostmi o sobě. Já přece ještě nejsem zase až tak unavená a zvládnu to. Blbost! Já jsem unavená a proto ho o to i požádám.

Mám špatnou náladu, den neprobíhal zrovna růžově a já mám vztek. Vztek na sebe, ale i na všechny okolo. Tenhle můj vztek  ale vůbec nesouvisí s manželem. Pokud nechci, aby se můj vztek od něho odrazil jako pingpongový míček, pak ho k němu radši nebudu vůbec komunikovat.

A víte, co stačí? Komunikujete sebe. Prostě řekněte, jak to máte vy. Upřímně a v klidu. S jistotou, že přesně takhle to nyní máte vy. Bez pochybností. Bez očekávání. Reakci druhého nechte na něm.

Jo, tak přesně takhle jednoduše to funguje! Jen se mi do toho ještě občas připlete můj vztek, strach anebo pochybnost.

A jak jste na tom vy? Zkuste to taky. Budu ráda, když se podělíte jaký byl u vás výsledek 🙂

Děti jsou silnější, než si myslíme

Děti jsou silnější, než si myslíme

Ráno jsme všichni snídali u stolu. Emma se rozhodla nám udělat hudební vložku. Postavila se na židli a začala broukat písničku „Starý farmář farmu měl, ia ia ou!“ Zařadila k tomu i pár pohybů. Při těchto momentech se na sebe vždy s Martinem podíváme s údivem a blaženým úsměvem. Jako bychom si vzájemně říkali, jak úžasné máme doma stvoření.

Emma si pak chtěla zpátky na židli sednout a vzít si lupínek. Nohu dala mimo židli a už padala na zem. Manžel jí pád trochu zabrzdil, ale přesto sebou bouchla na zem i se snídaní. Rozbrečela se a ihned ukazovala, že chce nakojit. Ve mně se probouzel obrovský soucit. Musím jí teď přece podpořit a dát jí nakojit. Jenže kojení zrovna omezujeme, tak už jí přes den nechci dávat. Sama jsem se s tím pocitem prala.

Dala jsem jí lásku jinak. Vzala jsem jí do náručí a pevně jí objala. Doslova do minuty bylo po breku a Emma si šla drandit na motorce. Uvědomila jsem si potom několik důležitých věcí:

  • Pro nás pro lidi je tak moc přirozené dávat najevo všechny svoje emoce a pocity.
  • Když si dovolíme dát najevo naše pocity, i ty negativní, pak často odejdou tak rychle jak přišly.
  • Když dáváme najevo všechny naše emoce, jsme sami sebou. Pak jsme silní. Máme sílu překonat všechny emoce, i ty nejhorší.

Děti jsou od narození sami sebou. Dávají najevo všechny svoje emoce. A stejně tak jsou dost silní na to všechny tyhle emoce zvládnout.

Ve skutečnosti ten, kdo je dělá slabými a neschopnými zvládnout všechny jejich emoce jsme my rodiče. Proč? Protože si často my sami nedovolíme řadu emocí cítit a už vůbec je projevit. Nežijeme sebe. Všechny naše emoce nebereme jako přirozené. Když dítě má nějaké velké emoce jako je vztek nebo pláč, pak jim dáváme soucit nebo neporozumění. Třeba takhle:

  • Ty jsi takový chudáček.
  • Bolí to hodně viď.
  • Nemáš se proč vztekat.
  • Nemáš proč brečet.

V situacích s Emmou se mi opět potvrdilo, co děti od nás vlastně potřebují. Potřebují lásku a důvěru. Důvěru v to, že oni to s naší láskou zvládnout. Zvládnout vše, co jim život připraví. S naší láskou jsou totiž děti dostatečně silné zvládnout všechny svoje emoce.

Pamatujete si? I my jsme byli děti. Víte co to znamená? I my jsme dostatečně silní na to zvládnout všechny naše emoce. I ty nejhorší, které jsme v životě prožili nebo právě prožíváme. A víte, co k tomu potřebujeme? Lásku a důvěru v sebe. Dávejme ji nejen svým dětem, ale i sobě. Jedině tak jsme silní.

Taky máte doma zlobivou holčičku?

Taky máte doma zlobivou holčičku?

Naší Emmě táhne na 2 roky a tak to u nás začíná být čím dál zajímavější. Nevím, zda k nám doputovalo období vzdoru nebo něco jiného, ale naše Emma (jak bych to napsala) nabrala svůj kurs. A to doslova. Mami, ty chceš jít tudy jo? Tak to teda ne, já chci jít tudy! Mami, ty se tady chceš teď v klidu najíst jo? Tak to teda ne, já už chci jít pryč! Jo aha tak vy jdete tímhle směrem, tak to ne, já chci jít támhle!

Emma očividně začala objevovat, jak je úžasné mít možnost volby a dělat to, co chce ona. Jak úžasné je mít moc nad svým životem. Začala objevovat sebe a testovat, co chce a co se jí líbí. Často to je přesný opak toho, co zrovna potřebuje maminka a tatínek. Když jí její kurs narušíme, přijde vztek. A to teda stojí za to!

Jít si svojí cestou se u nás nejvíce projevilo na dovolené v Chorvatsku, kde bylo plno nových zážitků a míst k objevování. Jestli někdy pojedete s malým dítětem na dovolenou k moři, důrazně vám doporučuji, neukazujte mu jak dobrá je zmrzlina. A už vůbec mu jí nedávejte večer. Takové malé dítě posilněné zmrzlinou pak nabere svůj směr a nedá se zastavit. Po večerní zmrzlině Emma vždy zahájila noční jízdu promenádou. V překladu to znamená, že utíkala jak smyslů zbavená třeba i 2 km bez potřeby zajímat se, kde je ta osoba, která jí porodila. Naštěstí jí občas zaujala nějaká hudba nebo pejsek, tak měla maminka čas jí dohnat. Nemám pochyby o tom, že se v tu chvíli Emma cítila svobodná a cítila jakou moc má nad svým životem!

Přiznám se, že v posledních dnech se při Emmině chování ve mně probouzí vztek. Jak si může dovolit mě takhle nerespektovat? Dělat si co chce bez ohledu na nás rodiče? Jak mě může takhle zlobit a neposlouchat? To jako prostě zlobí? Takže já mám zlobivý dítě!

Ze všech těch posledních dnů Emmina zlobení jsem si odnesla jednu velkou lekci. Lekce se jmenuje: Nemusíš být hodná holka. Buď sama sebou! Kolikrát za život jsme my všechny slyšely slova jako:

  • Buď hodná holčička
  • Tohle hodné holky nedělají
  • Jestli nebudeš hodná, nebude …

Tady na světě žije velká spousta hodných holčiček. Jakoby jsme byly od přírody zlé?  Jakoby jsme chtěly někomu ubližovat?  Tohle nastavení nám často brání být sama sebou. Dovolit si žít život podle sebe. Potlačujeme svoji krásu, energii, pocity, divokost, spontánnost … potlačujeme sebe jenom proto, že se bojíme, abychom byly hodné holky.

Jestli jsem se něco od mateřství naučila tak to bylo to, že na začátku života je za vším tím, co děláme, láska. Za každým pohybem, slovem a emocí mojí Emmy je láska. Ona miluje sebe a díky tomu rozdává i lásku nám okolo. Když jsme sami sebou, jednáme na základě lásky, nemusíme se snažit být hodnou holkou.

Jo, už je to tak, nemám doma jenom hodnou holčičku. A jsem za to ráda! Emma je prostě sama sebou… Emma mi dává do života přesně ty lekce, které potřebuji, abych žila sama sebe.

Respekt jinak (než jsem si myslela)

Respekt jinak (než jsem si myslela)

Dneska bych chtěla napsat něco o respektu. O respektu ve vztazích. Respekt vnímám nejen ve vztahu s dětmi, ale i třeba v partnerství. Respekt ale u mě prodělal v poslední době značný vývoj. Dívám se na něj jinak.

Se slovem respekt se mi vždycky vybavila autorita. Musím respektovat autoritu. Jako dítě jsem měla většinou zafixovaný respekt k autoritě. K někomu staršímu, zkušenějšímu, chytřejšímu, rozumnějšímu apod. Třeba k učitelům ve škole. K tomuhle respektu se často vázala i poslušnost a strach. Autoritu jsem poslouchala a respektovala spíše ze strachu. Já byla přeci to nezkušené a nerozumné dítě, které nemá pravdu a neví, jak je to správně. Respekt pro mě znamenal poslouchat autoritu z motivu strachu.

Vlastně i teď se často dostávám do situací, kdy se takhle cítím. Cítím, že můj pohled na věc je hloupost nebo nesmysl, protože ten zkušenější a většinou starší člověk to ví přece lépe. Jenže kdo posoudí, kdo z nás má pravdu? Kdo to ví lépe?  Často se v takové situaci cítím jako dítě.

S Emmou jsem se najednou já sama měla stát tou autoritou. Autoritou, která ví všechno lépe a má pravdu. Zkušenějším a starším rodičem. Rodičem, který ví přesně, co takové malé dítě potřebuje, kdy to potřebuje a proč. Rodičem, který si ví rady v každé situaci a jeho řešení je to nejlepší. Když si nevím rady, tak se přece zeptám někoho zkušenějšího, který mi řekne jak je to správně a co mám dělat. Kamarádek s dětmi či odborníků na péči o dítě.

V roli autority se necítím vůbec dobře. Nesedí mi.  Nechci, aby mě Emma poslouchala ze strachu. Když roste strach, ztrácí se důvěra. Důvěra je pro mě ve vztazích hodně důležitá. Obzlášť ve vztazích s mými blízkými. Znamená to, že mě Emma nebude respektovat? Tady jsem si uvědomila o čem vlastně ten respekt je a jak ho u nás pěstovat.

Nyní na respektu vnímám jako zásadní to respektovat druhého, že má něco jinak a respektovat sebe, že já to mám jinak. Nehrát si na to, kdo má pravdu. Na otázku kdo to ví lépe je jediná odpověď: Já vím nejlépe, jak to mám já a jak to potřebuji a Emma ví nejlépe jak to má ona, jak to potřebuje.

Tenhle přístup mi vlastně pomáhá i v hádkách s manželem. Často jsme se hádali o věcech, na které máme odlišný názor. Hádky vypadaly jako slovní přestřelky, a často šly až do zraňujících slov. Naše poslední hádky už nejdou do tak zraňujících slov. Pomohl mi v tom právě respekt. Respektuji, že on to má jinak než já. Ale hlavně – pro mě důležitější: respektuji, že já to mám jinak. Na řadu věcí máme prostě odlišný názor.  Každý to máme jinak a ani jeden z nás to nemá špatně. Každý si totiž žijeme tu svou pravdu. Každý děláme to nejlepší, co umíme. Přesně tak, jak to potřebujeme.

A jak je to s respektem u Emmy? Tam se mi potvrdilo jednoduché pravidlo: děti jsou naše dokonalé zrcadlo. Když respektuji její potřeby, tak ona respektuje ty moje. Já respektuji ji = Ona respektuje mě. Když se tohle daří, tak je to fakt paráda. Jsme spokojené a jen tak si spolu žijeme. Na téhle vlně nejedeme stále. Často se do role autority pod vlivem stresu či strachu dostanu. Když si to uvědomím, změním přístup. Když ne, i to je dobře. Vidím, jak to nefunguje, jak nám v tom není dobře. O to větší radost pak mám z těch našich malých velkých úspěchů. Třeba, když se mi s Emmou podaří domluvit na tom, že teď hned potřebuji odejít, i když ona si zrovna nutně potřebuje pohrát. Odcházíme v klidu, bez breku.

Taky máte doma výjimečné osůbky?

Taky máte doma výjimečné osůbky?

V poslední době narážím na články o tom, jak dnešní rodiče vychovávají z dětí narcisty. Jak je špatné, podporovat děti v tom, aby se cítili výjimeční. Tyhle články ve mně často popíchnou moje staré rány z dětství. Pěkně mě naštvou. Říkám si, co se muselo autorovi článku jako člověku v dětství přihodit, když tohle píše. Potřeboval by asi pořádný žejdlík lásky. Tyhle rady většinou nevedou k ničemu dobrému. Buď člověka naštvou, nebo mu potvrdí jeho vlastní pocity nedostatečnosti.

Rozeznávám dva pocity výjimečnosti:

  • Pocit, že jsem v pořádku taková, jaká jsem. Uvědomuji si svoji hodnotu. Tím jaká jsem, jsem výjimečná. Moje hodnota není závislá na mých výsledcích.
  • Pocit, že jsem výjimečná tím, co jsem dokázala. Jsem výjimečná tím, kam jsem se dostala pracovně a společensky. Čeho jsem všeho dosáhla. Kým jsem se stala.

Zažívám oba pocity. U toho prvního cítím obrovskou radost a lásku. Život si užívám teď a tady. Nic neřeším. U toho druhého cítím pachuť. Pachuť, že to nejsem já. V druhém případě si připadám jako na lezecké stěně. Lezu, zdolám první úroveň a ejhle další už mě čeká. Kouknu se dolů a říkám si: Podívej, co si všechno zdolala, jsi dobrá. Kam až ses dostala. Co všechno si zvládla. Jenže tenhle pocit mě netankuje štěstím ani láskou. Přináší mi dočasné uspokojení a občas i obdiv ostatních, ale to je tak všechno. Čirá radost, láska a pocit štěstí tam není. Pro někoho dva podobné pocity. Pro mě diametrální rozdíl.

Přiznám se, že před narozením Emmy jsem většinu času žila v druhém pocitu. Ten první jsem neznala, nebo si ho spíše nepamatovala. Jsem přesvědčená, že v prvním pocitu žijeme, když se narodíme. Dříve či později narazíme na druhý pocit. Tak jak rosteme do dospělosti, se misky vah s oběma pocity začínají vyrovnávat a následně jeden z pocitů převáží. V mateřství se začala moje váha hýbat. Ani ne tak moje tělesná hmotnost, ale váha s těmihle pocity. Moje hodnota se začala hlásit o slovo. Díky mateřství jsem si tyhle dva pocity uvědomila a začínám je pomalu rozeznávat v každodenním životě.  Je to fuška, ale stojí to za to.

Emma je taková moje nenápadná pomocnice. Pomáhá mi si uvědomit, kdy se jen honím za výsledky, abych měla dobrý pocit ze sebe. Z toho, co jsem všechno za ten den zvládla. Ráno si řeknu, co bych měla za ten den stihnout. Třeba:

  • Uvařit teplou večeři, aby se to maso v lednici nezkazilo.
  • Jít s Emmou ven na hřiště, aby se provětrala a nebyla se mnou celý den zavřená doma.
  • Až Emma bude spát, udělat něco do práce.
  • Mezitím ještě vyprat a pověsit prádlo, vynést odpadky a další.

Jenže někdy prostě nemám chuť vařit. Někdy zase nemám chuť vytáhnout paty z domu. Někdy jsem tak unavená, že bych si nejraději dala šlofíka s Emmou. A víte co? Někdy nemám chuť dělat vůbec nic. A Emma to pozná. Když nemám chuť vařit a pustím se do toho, jasně mi to vaření bojkotuje. Když nemám chuť jít ven, ale jako správná máma bych přece měla, tak honím Emmu po domě s oblečením aspoň hodinu, než opravdu odejdeme. Někdy nemám náladu dělat vůbec nic no a to je pak s Emmou k nevydržení – bojkotuje všechny moje pokusy „co bych měla jako správná máma dělat“.

Když tyhle moje pokusy mít za ten den nějaké výsledky pustím. Sednu si s Emmou. Řeknu si, co bych tak teď chtěla dělat já. Řeknu to Emmě. Emma se na mě významně podívá a ukáže, co chce ona. Ústní komunikaci ještě pilujeme. Popravdě její odpověď je v 90% koj koj. Nakojíme. Pak jdeme dělat moji činnost. Někdy nemám chuť dělat vůbec nic, tak vezmu Emmu na písek, sednu si vedle ní a pozoruji, jak si hraje. Jenom tak jsme spolu. Když si takhle jedeme na společné vlně, tak si to moc užíváme. A právě v tyhle chvilky zažívám pocit čiré radosti a lásky.

V tyhle momenty vím, že jsem v pořádku taková, jaká jsem.  Vím, že tím, jaká jsem výjimečná. Emma je v pořádku, taková jaká je. Ona to ví. Děti to vědí. Jediné, co chtějí po nás je, abychom to taky věděli.

Úžasná osůbka

Úžasná osůbka

„Naše Emma má to nejlepší z nás.“

„Naše Emma má to nejhorší z nás.“

Jo, tak přesně tyhle věty si s manželem občas říkáme. Je ale zajímavé, že si je říkáme obě.  Jak je to možné, když Emma je stále jedna a tatáž osůbka? Nejdřív jsem si říkala, že to záleží na situaci, zda Emma provádí něco, co mi vadí a je za mojí hranicí nebo si prozpěvuje a nasadí ten její roztomilý úsměv. Říkám si, co to po nás chudák zdědila nebo jak je to úžasná osůbka. Ono to ale bude trochu jinak. Zjišťuji, že i v jedné situaci, cítím jak to první – negativní, tak to druhé – pozitivní. Třeba vaření Emmy. Emma si nabere rozinky, semínka a pár misek. Začne rozinky a semínka míchat a přesypávat z jedné misky do druhé. Během 10 minut jsou rozinky a semínka po celé kuchyni. Jeden den jsem fascinovaná tím, jak Emma sofistikovaně vaří, přesypává ingredience z jedné misky do druhé a ještě je u toho taaak roztomilá. Chce vařit stejně jako maminka. Krásně si sama trénuje svoje motorické dovednosti, sama se učí a roste. Druhý den se mě rozsypané rozinky a semínka na podlaze lepí na nohy, mám pocit, že se mě Emma snaží jen naštvat a utrousím směrem k ní protivnou poznámku. Říkám si po kom to má.

Když si Emma nazouvala boty a začala v nich chodit po domě, došlo mi to. Emma jenom odráží moje nastavení a náladu. Když vnímám sebe jako úžasnou osůbku, tak to samé vidím i u Emmy. Když dokáži být laskavá k sobě, dokáži být laskavá i k Emmě. Když sama sobě nadávám, nemám se ráda a nevidím svoji jedinečnost, tak pak i Emmu vnímám jako zločince, co mi dělá všechno naschvál. Zločince, který ode mě převzal všechny neduhy.

Otřepaná fráze, která se mi potvrzuje dnes a denně: Děti jsou naše DOKONALÉ zrcadlo. Slovo dokonalé je pro mě důležité, protože některé odrazy zrcadla si dost často neuvědomuji, nechci si je přiznat nebo je dokonce zásadně odmítám. Jak velkou negativní emoci u mě odraz vyvolává, tak velkou bolest a negativní emoci ve vztahu k sobě uvnitř často nosím. Na druhé straně jsou děti dokonalým ukazatelem a kompasem na cestě k sobě. Když jednám podle sebe, vnímám sebe a svoji jedinečnost, na Emmě to zaručeně poznám. Pak spolu proplouváme životem na jedné vlně. Na téhle vlně zažívám momenty, kdy cítím ryzí štěstí a lásku nejen k Emmě, ale taky k sobě.

Děti jsou úžasným darem. Darem je zrcadlo, které nám denně ukazují. Zrcadlo, díky kterému můžeme vidět sami sebe v té  nejlidštější podobě. Emma mi umožňuje sebereflexi. Vidět samu sebe svým opravdovým já. Vidět samu sebe svýma dětskýma očima. Tohle mi jiný dospělý člověk není schopen zprostředkovat.  Tuhle sebereflexi nevnímám jako cestu k lepšímu já, ale jako cestu k sobě, ke svému přirozenému já. Snažit se být kvůli Emmě lepším člověkem nikam nevede. Snažit se být sama sebou kvůli sobě přináší ovoce jak mě, tak Emmě. Takhle se posouvám dále a prožívám život plnohodnotněji.

V Emmině zrcadle často vidím bolest, vztek, smutek a řadu dalších nepříjemných pocitů, které jsem si za život nasbírala v sobě. Některé z nich nejsem schopna přijmout nebo je vůbec vidět. Odhaluji je postupně. Ty, které si uvědomím, prožiju je a řeším si je, tak ty mě posouvají blíže k sobě. A jak poznám, že jsem si problém v sobě už vyřešila? Kompas. Na Emmě to zaručeně poznám. Třeba tím, že v dané situaci dokážu v klidu komunikovat to, co je pro mě důležité. Emma místo vzteku reaguje jinak nebo vztek přijde, ale dokážeme ho spolu zvládnout bez újmy.  Tyhle moje malé posuny nejsou sice „vidět“ jako když si koupím nové šaty, ale umožňují mě žít plnohodnotnější život. Každý krok mi přidává o kousíček více štěstí a radosti do každého dne. Pojďme s dětmi objevovat své opravdové já a jeho krásy 🙂

Buď hodný a rozděl se

Buď hodný a rozděl se

V poslední době Emma ráda vyhledává pískoviště. Často s sebou nemáme vlastní bábovičky a lopatky. A tak jakmile má nějaké jiné dítě hračky na písek, Emma zbystří a chce si je půjčit. Ti dva malí človíčci ještě nemají dostatečné sociální schopnosti na to, aby situaci s půjčením vyřešili sami. Do hry se tak dostávají maminky. Víc než maminky bych ale řekla strach slušně vychovaných maminek. Strach z toho, aby se jejich dítě neprojevilo jako sobec nebo vztekloun a svoje hračky nechtělo nikomu půjčit. Strach, že z něj vyroste sobec, který bude bezohledný k druhým. Člověk, který nebude respektovat druhé.  V tu chvíli se většinou do hry vloží maminka dítěte s pokynem k půjčení hraček. Dítě se přece musí naučit být ohleduplné k druhým. K dětem pak směřujeme slova jako:

  • Buď hodná holčička/chlapeček a půjč holčičce lopatku a bábovičky.
  • Rozděl se, nenechávej si všechny lopatky jen pro sebe.
  • Půjč holčičce kbelíček, aby jí to nebylo líto.
  • …nebo vezmeme našemu dítěti hračku z ruky a půjčujeme ji druhému dítěti.

Slova, kterými dětem říkáme, co přesně mají udělat, aby byli hodní a slušní. Slova vyřčená s dobrým úmyslem.  Často nás k nim vede i strach z toho, co si pomyslí druhá maminka. Co když je to ale jinak. Co když tyhle slova mají opačný efekt.

Představila jsem si podobnou situaci v dospělém světě. Rozhodla jsem se uvařit koláč pro moji rodinu. Těším se, jak si na něm všichni pochutnáme a jak jim udělám radost. Připravím si mísy, metličku, vařečku, odměrku, váhu a všechny ingredience, tak abych měla všechno po ruce, připravené k použití. Začnu vařit. Najednou mě z vaření vyruší manžel. Říká buď hodná a půjč sousedce odměrku a váhu, zrovna ji potřebuje na pečení.  Co byste v takové situaci udělali? Odměrku a váhu zrovna potřebujete na svoje pečení, jiné nemáte.  Každý by situaci  vyřešil jinak, třeba takto:

  • S nelibostí půjčíte náčiní sousedce, počkáte, až se vám vrátí a pak budete pokračovat. Jste naštvaní na sebe nebo zklamání, že rodině neupečete slíbený koláč.
  • Náčiní sousedce nepůjčíte, pokračujete v pečení i přesto, že budete vypadat jako sobec. Stydíte se.
  • Náčiní sousedce nepůjčíte, v klidu upečete slíbený koláč. Poté sousedce nabídnete náčiní k půjčení.

Z mého pohledu je právě třetí varianta ta nejpřirozenější. Právě k téhle variantě ale slova výše naše dítě nenasměrují.

Co si s těmihle slovy naše dítě odnese do dospělosti? Já to vidím takto:

  • Musím být hodná holčička. Myslet na potřeby druhých a naplňovat je.
  • O svoje věci se vždycky musím dělit s ostatními, jinak budu sobecká.
  • Potřeby ostatních jsou stejně důležité/důležitější než moje.
  • Když se nerozdělím o svoje věci, jsem sobecká a bezohledná.
  • Když se nerozdělím, ostatní mě nebudou mít rádi atd.

Tyhle pravdy možná způsobí, že bude člověk ohleduplný k druhým, ale jenom proto, že musí a že se to má, ne proto, že on sám chce. Odvážnější jedinec se bude vzpírat a o svoje věci se nerozdělí, uvnitř však bude pociťovat stud a pachuť sobectví.

Děti jsou přirozeně ohleduplné a přátelské k druhým. Nepotřebuji vychovávat ke slušnosti. Zároveň ale potřebují, aby byly respektovány jejich potřeby.  Pokud dítě nechce půjčit svoji hračku, respektujme to.  Má k tomu důvod. Stejně tak my dospělí jsme přirozeně ohleduplní a přátelští k druhým, když respektujeme primárně svoje potřeby.  Člověk, který respektuje a plní si svoje potřeby, nemá důvod nerespektovat potřeby ostatních. Co máte zrovna nyní za potřebu? Co takhle si ji naplnit 🙂

Moc nad svým životem pohledem rodiče

Moc nad svým životem pohledem rodiče

V posledním článku jsem nakousla téma moci konkrétně potřeby dítěte mít moc nad svým životem. Potřebu moci nad svým životem má každý z nás. Někdo si tuto potřebu uvědomuje více, někdo méně. Někdo si ji naplňuje více, někdo méně. Z mého pohledu je to v praxi spíše ta druhá možnost – nad svým životem máme malou moc. Řada z vás si teď asi vybaví Váš život. Říkáte si, vždyť já jsem ten, kdo rozhoduje a jedná ve svém životě. Jsem svéprávný a rozhoduji se sám. Dělám si, co chci. Tohle téma se mě vůbec netýká. Tak přesně tohle bych si před rokem myslela taky. Skeptiky vyzývám, ať v tuto chvíli článek neopouští.

Emmě nechávám určitou moc například v oblasti jídla: do jídla ji nenutím, když je to možné, nechávám ji možnost volby, co bude jíst, nemáme každý den pevný jídelníček – počet jídel a čas jídla. Při procházkách nechávám možnost volby, zda chce jít nebo se vést v kočárku. Při výletech určených Emmě např. na hřiště určuje pořadí a aktivity Emma. Při aktivitách nechávám Emmě často volnou ruku. Často mám problém Emmě ten prostor pro moc dát. Ze zkušenosti vím, že nejsem zdaleka jediný rodič, který to takhle má. To, jaký prostor pro moc jsem schopna Emmě dopřát, totiž souvisí s mým nastavením. Konflikt nastává, když se její moc dostává za moje hranice. Mě ovlivňují hlavně tyhle aspekty:

  • Jak jsem schopna si stanovit svoje opravdové hranice a komunikovat je směrem k Emmě.
  • Jak jsem schopna identifikovat svoje každodenní potřeby a přání a realizovat je v praxi.
  • Jakou míru moci mám nad svým životem.

Tohle bych si asi přečetla i v chytrých knížkách o rodičovství. Jenže denní praxe mého života je na hony vzdálená skutečnému ideálu plné moci. Když jsem se podívala na svůj obyčejný všední den, zjistila jsem, v kolika mých činnostech nezažívám příjemné pocity. V řadě činností mám vlastně zapnutého autopilota. To je super zjištění, ale co s tím?  Když vypnu autopilota, co mám tedy dělat? Zjistila jsem, že vlastně ani nevím. V řadě situací ani neznám moje skutečné potřeby nebo hranice. Moje každodenní činnosti se dějí hlavně na základě myšlenek typu:

  • Tohle se musí dělat
  • Tohle by se mělo dělat
  • Tohle se ode mne očekává
  • Tohle dělá…, takže bych to měla taky dělat, jestli chci…
  • Tohle doporučuje …
  • Tohle dělám kvůli partnerovi, kamarádce apod.

Třeba každodenní vaření teplého/příprava domácího jídla pro manžela a dceru. Činnost, která mi zabere velkou část dne. Přitom v řadě dní nemám vůbec chuť ani vytahovat nádobí, natož vařit.

V těch každodenních myšlenkách mi prostě něco chybělo. Byla jsem to já. Co vlastně chci já. Jaké jsou moje každodenní potřeby? Kde jsou moje hranice? Přes všechny ty myšlenky a vzorce, které jsem cestou od narození až do dospělosti nasbírala z okolí, vlastně ani nevidím svoje potřeby a hranice.

Emma mi je v tomhle inspirací. Dětí vědí naprosto přesně, co chtějí a kde jsou jejich hranice. Nás dospělé to občas až děsí, protože jsme často sami tohle svoje „vědomí“ cestou v dětství ztratili nebo ho spíš zahrabali pod tuny zákazů, příkazů, rad a doporučení. Už od narození je nám do hlavy vtloukáno, co se musí a co se má. Sami jedeme na vlně „to se musí“ a tak nám potřeba moci u dětí často přijde jako:

  • Nevědomost – dítě je třeba výchovou tvarovat, aby zapadlo do společnosti.
  • Sobectví – dítě je třeba naučit úctě k druhým lidem.
  • Rozmazlenost – dítě se musí přizpůsobit rodiči.
  • Naschvály – dítě je vychytralé a řadu věcí rodičům dělá naschvál.

Zkuste se podívat hlouběji za tyto přesvědčení. Máma v módu autopilot u nás nefunguje.  Když vypnu autopilota, spolupráce a komunikace s Emmou nám jde mnohem lépe. Vyberte si den a zkuste vypnout autopilota. Možná o sobě zjistíte něco nového 🙂

Moc nad svým životem

Moc nad svým životem

Mám na Vás jednu otázku. Zkuste si odpovědět po pravdě. Co jste si přáli, když jste byli v pubertě a rodiče vás štvali? Častovali vás rodiče větami typu: „Dokud budeš pod mojí střechou … “? Řada mladých si přeje dospět, osamostatnit se a stát se nezávislými. Jednoduše mít moc nad svým životem. Přirozeností každého člověka je, že chce žít život podle sebe. Malé děti v tomhle ohledu nejsou jiné.

Pozoruji, že „mít moc nad svým životem“ je jedna z primárních potřeb naší Emmy a nejen jí, všech dětí. My dospělí se často stavíme do role vychovatele a snažíme se směrovat dítě „správným“ směrem. A to tak aby se dítě naučilo všechny společností vyžadované dovednosti a normy.  Učíme dítě to, co se má dělat, to, co se nesmí dělat a i třeba to, co si dítě přeje nebo to, co dítěti chutná. Jednáme s dobrým záměrem. Stojí na nás obrovská zodpovědnost. Zodpovědnost vychovat člověka, který bude schopen žít svůj život v moderním světě a fungovat ve společnosti. Bojíme se, že bychom mohli vychovat lháře, zloděje nebo násilníka. A tak silně motivováni svými strachy a obavami dítě řídíme do dospělosti. A víte co? Tohle není to, za co vám vaše děti jednou poděkují.

Máte představu o tom, jaké by Vaše dítě mělo být jako dospělý? Já ano. Chci, aby Emma byla šťastná a žila život podle sebe. Jediná cesta jak toho dosáhnout je, že bude věřit sama sobě a bude si sama řídit svůj život. Bude mít moc nad svým životem. Když nebude důvěřovat sobě a řídit se podle sebe, bude stále proplouvat životem v roli oběti. Nebude mít moc nad svým životem, nebude šťastná. A přesně tuhle schopnost chci v Emmě podporovat nebo přesněji co nejméně potlačovat.

Děti jsou přirozeně nastavené tak, že chtějí mít moc nad svým životem. V kolektivu malých dětí to vidím velmi často. Nemožnost ovlivňovat svůj život v dětech (stejně jako v dospělých) vyvolává pocit frustrace, vztek a agresi. Děti si pak tyhle pocity vybíjejí na jiných dětech, zvířatech, hračkách nebo samotných rodičích. A tak se stane, že naše roztomilá holčička začne bouchat jiné děti. V nás rodičích se posílí strach z toho, že je s dítětem něco v nepořádku a často přitvrdíme v příkazech či vysvětlování. Jenže, ono je to přesně naopak. Děti potřebují uvolnit otěže. Dostat více prostoru a důvěry. Více možností v bezpečí náruče rodičů si vyzkoušet nejrůznější činnosti. Mít možnost volby, možnost se rozhodnout. Udělat chybu a získat z ní nové poznatky.

U nás se tahle potřeba nejvíce promítá v oblasti jídla. Zakládám si na zdravé stravě. Těšila jsem se, jak budu Emmě vyvářet nejrůznější dobrůtky. Emma mi ale brzy dala najevo, že kašička a domácí dětská jídla jí nevyhovují. Naše Emma je ochutnávací typ. Jí málo. Chce neustále ochutnávat nové věci. Nejraději má jídlo v přirozené podobě. Režim snídaně, svačina, oběd, svačina a večeře nedodržujeme. Emma jí tak jak potřebuje, když má hlad. S tímhle se vyrovnat byl pro mě upřímně oříšek. Stále to nemám úplně dořešené. Takhle jsme ale obě spokojenější. Emma má moc nad svým jídelníčkem.

Co se u nás osvědčilo a vřele to doporučuji dál, jsou mocenské hry. Aniž byste si všimli, děti nás často přímo vybízejí k mocenským hrám. Třeba když vyhazují kolíčky z košíku nebo vyhazují prádlo z lavoru. Zdá se, že nám to dělají naschvál a chtějí nás naštvat. Oni si ale jenom přejí pocítit moc. Občas i cítit moc ovlivňovat život dospělých. Když mě Emma k téhle hře vyzve a já mám čas a chuť, tak začnu přehánět a naříkat, co budeme s těmi kolíčky na zemi dělat a kdo to uklidí. Začnu s naříkáním sbírat kolíčky a Emma se u toho náramně baví. Jakmile jsou kolíčky zpátky v košíku, Emma je znovu s chutí shodí na zem. Spustím ještě větší nadávky a přeháním. Tohle se opakuje, dokud Emma nepřestane. Je důležité, aby mocenskou hru ukončilo dítě. Často nejsou ani mocenské hry potřeba, stačí dát jenom Emmě prostor pro její činnost a její potřeby.

Skeptiky asi teď napadne: Tak tímhle způsobem si doma vychovám tyrana, rozmazlence. Budu otrokem svého dítěte. Dítě zvlčí a nikdy se nenaučí správné způsoby. Nikoliv. Děti nemají potřebu nás zneužívat, zraňovat či jinak ovládat náš život. Chtějí jenom realizovat svoje potřeby. Když svoje potřeby naplní, tak nám ještě rádi pomohou a budou s námi spolupracovat. Děti se chtějí zapojit do společnosti, nemají přirozeně potřebu se vymezovat mimo společnost. Správné způsoby se učí z chování rodičů, zrcadlí je. Zmíněné obavy jsou tedy opravdu zbytečné.

Přemýšlela jsem, proč je pro mě občas obtížné tu moc a svobodu Emmě dopřát. Občas se přistihnu, jak se peru s emocemi, že tohle už je příliš, že Emma nebere ohled na moje potřeby. Když se emoce zklidní a podívám se na danou situaci zpět, často zjistím, že jsem si třeba jenom já sama nedokázala v sobě stanovit moje hranice nebo že já sama v dané situaci nemám moc nad svým životem. Sami si neseme v hlavě řadu vzorců z dětství, které nám brání v tom žít život podle sebe, mít moc nad svým životem. A to je i důvod, proč je těžké tuhle přirozenou potřebu respektovat u našich dětí.

Iluze dokonalosti

Iluze dokonalosti

Občas přemýšlím o tom, jak nám Facebook vytváří iluzi o životě druhých a vrhá stín na náš vlastní život. Když si člověk otevře Facebook, vidí, jak si jeho známí užívají pláže v Karibiku, jeho kamarádka právě slaví složení státnic, jeho ségra se chlubí prvními krůčky svého syna apod. Status typu dnes se mi nic nedaří, mám ze sebe hrozný pocit, jsem na nic, těžko u někoho nalezneme. V hlavě se nám tak vytváří iluze o ideálních životech ostatních. Začínáme svůj život srovnávat s životem ostatních, resp. s iluzí života ostatních. Jak v tomhle světle vypadá náš život? Upřímně se přiznávám, že můj život je v tomhle světle obyčejný a hořký. Mateřství je krásné období, ale může být tím nejtěžším obdobím v životě ženy. Pro pocity, které mámy zažívají, nemá dnešní společnost často pochopení. S Emmou zažívám nejkrásnější dny ve svém životě, ale i ty nejtěžší. Ty nejkrásnější si užívám a naplňují mě štěstím. V těch nejtěžších trpím. Jenom díky těm nejtěžším si ale uvědomím řadu věcí a posouvám se dále.

Jestli máte díky mým článkům iluzi o tom, jak jsem citlivá a dokonalá máma, tak vás nyní zklamu. Chtěla bych tuhle iluzi zbořit sdílením jedné z dosud nejtěžších situací, které jsem s Emmou zažila. Byl teplý jarní den a všichni jsme se vydali na výlet do minizoo. Minizoo jsme si všichni moc užili. Na konci prohlídky se ale manžel zranil a museli jsme urychleně na pohotovost. Oba dva s manželem jsme byli nervózní. Hrozně jsem se o manžela bála a hlavou se mi honili tragické scénáře. Už při nasedání do auta Emma protestovala. V autě se Emma hrozně rozbrečela a svíjela se tak, že se v autosedačce celá posunula a zasekla. Při pláči Emmy a zranění manžela se mi v hlavě honilo tisíc myšlenek. Byla jsem zoufalá. Nevěděla jsem co Emmě říct, aby se uklidnila a dojeli jsme v klidu na pohotovost. Její řev ve mně vyvolával stres, strach a vztek. Hlavou se mi honily myšlenky jako:

  • Nikdy neposlechne. Musí být po jejím. Je tvrdohlavá.
  • Nechápe, že musíme dojet na pohotovost.
  • Řve, jak kdybychom jí mučili.
  • Nevím, co už mám říct, aby se uklidnila.

Zuby nehty jsem se držela, abych  z pusy nevypustila slova, která by jí ublížila. Tlak ve mně rostl s růstem řevu Emmy. Emocím jsem podlehla. Z pusy mi vyšla slova, kterých zpětně opravdu lituji. Rezignovala jsem. Cítila jsem se hrozně. Tohle není to, co chci Emmě do života předat. Selhala jsem.

Když se zpětně zamyslím nad situací, je mi jasné, že Emma měla prostě strach. Strach, že s jejím nejbližším světem je něco v nepořádku. Její nejbližší jsou nejistí, nervózní a mají strach. Necítila se v bezpečí a zrcadlila jen naše pocity. V emocích jsem nebyla schopná tohle zavnímat a včas ukočírovat moje negativní emoce. Nebyla jsem schopná tam být pro ni. Pocity, že jsem jako máma selhala, jsou jedny z nejhorších, které jsem dosud zažila. Po tomhle zážitku bych na Facebook měla napsat status: „Dnes jsem selhala jako máma. Je mi z toho na nic.“

Tyhle situace se vždycky vynoří nečekaně a ukážou mi, že jsem jen člověk s emocemi, který chybuje. Když se mi podaří vypořádat s emocemi typu, jak jsem strašná matka, když jsem tohle dopustila, zjistím, že právě díky těmhle situacím vyrostu nejen jako máma, ale i jako člověk. Když se podívám zpět na celý rok a půl prožitý s Emmou vidím posun. Na začátku jsem se zmítala v emocích pokaždé, když Emma propukla v pláč, nedokázala jsem situaci vyřešit v klidu. Postupem času získávám schopnost lépe se vypořádat s vlastními pocity a být tu pro Emmu. Situací, kdy se neovládnu a Emmě spíše přitížím, je méně. Když se mi stane, že se neovládnu, tak se Emmě poté v klidu omluvím a vysvětlím jí, proč jsem se tak zachovala například, že jsem měla velký strach o tatínka.

Všednost dní tak narušují nejen krásné okamžiky, kdy jsem doslova naplněná štěstím a láskou, ale i pocity naprostého selhání a zoufalství. O krásné okamžiky se ráda podělím a sdílím je dále. S těmi nejtěžšími se nechlubím, ale jsou stejně cenné jako ty krásné. Oproti iluzi dokonalosti života druhých, která je vytvářena na sociálních sítích, by se můj život mohl zdát obyčejný a hořký. Přesto právě díky těmhle chvílím vím, že žiji opravdový život se všemi emocemi, které k němu patří.