Browsed by
Archiv pro štítek: bezpodmínečná láska

Co takhle se obdarovat jinak

Co takhle se obdarovat jinak

V neděli jsme si s partnerem chtěli zajet na kávičku. Posedět si a pochutnat si na perníčkovém latté, které máme oba moc rádi. Když jsme se blížili k nákupnímu centru, zarazila nás velká fronta aut. Nakonec jsme to vzdali a jeli pryč.

Nakupování dárků k Vánocům je v plném proudu, a tak nákupní centra o víkendech praskají ve švech.

Jsme zvyknutí, že Vánoce jsou o obdarování druhých dary. Je to krásné gesto vůči druhému. Chceme mu tím říct, jak moc ho máme rádi, jak moc si ho vážíme, chceme mu udělat radost.

Je ale opravdu nutné obdarovávat se tolik, za každou cenu a vše směřovat na ten jeden Štědrý den?

Já mám dávání dárků spojené s láskou. Když někomu daruji dárek, vyjadřuji mu tím, že ho mám ráda.

Je krásné někoho obdarovat.

Proč ale máme v současné době tak velkou potřebu nakupovat dary, obdarovávat se hodně, draze a za každou cenu?

Moje vysvětlení je jediné: nedostatek lásky.

Trpíme nedostatkem lásky k sobě, a tím i k druhým.

Žijeme ve stresu, hodně pracujeme, ženeme se za výkony, za výsledkem. Jsme na sebe přísní. Obviňujeme se. Obviňujeme ostatní. Stěžujeme si. Jsme k sobě a k ostatním kritičtí. Překračujeme svoje hranice. Neplníme si svoje opravdové potřeby. Shazujeme se. Nevěříme si. Nadáváme si.

Co když si prostě jen tu lásku potřebujeme dopřávat častěji a jinak?

Potřebujeme si lásku dopřávat celý rok a potřebujeme si ji dopřávat jinak. A jak teda?

Být k sobě laskavý. Být k sobě něžný. Dopřát si odpočinek, když ho potřebujeme. Dovolit si nic nedělat a být jen tady a teď. Vnímat sebe, svoji jedinečnost a výjimečnost. Vnímat svoji hodnotu, která není nijak podmíněná výkonem. Vnímat svoje opravdové touhy. Vnímat svoje pocity. Dovolit si je. Reagovat na ně.

Prostě se co nejčastěji ve svém životě nalaďovat na sebe. Být vědomý sebe.

Právě naše srdce, my, jsme ten zdroj, kde musíme hledat lásku.

Co si teda zkusit o Vánocích dát lásku i jinak než dary. Tak třeba…

  • Zavřít se s knížkou a čajem do pokoje a udělat si chvilku pro sebe.
  • Reagovat na svoji únavu tím, že se zachumláme do postele a odpočineme si.
  • Vánoční čas s rodinou strávíme tak, že jsme všichni spolu a nic neděláme, prostě jen jsme spolu. Užíváme si blízkosti a lásky, užíváme si jeden druhého.
  • Když nám je smutno, přitulíme se k sobě a užíváme si dotek a teplo druhého.
  • Jsme k sobě laskaví. Nekritizujeme se, nenadáváme si. Vnímáme lásku uvnitř nás.

Přesně tuhle lásku potřebujeme nejen o Vánocích. Potřebujeme si ji dávat každý den v roce.

To, co nedáme sobě, nedokážeme dát ani ostatním. Tak, jak se chováme k sobě, tak se chováme i k ostatním. Takže je dobré s těmi „dary“ začít u sebe 🙂

Co když je naše předvánoční nákupní horečka jenom výsledkem toho, jak moc nedostatkové zboží láska přes rok u nás je? Co když tu lásku, mnohem více lásky, a radost, můžeme nalézt někde jinde než okolo vánočního stromečku? Co když tu lásku a radost můžeme dostávat častěji než jenom o Vánocích?

Co když je vánoční nákupní horečka jenom výsledkem našich vztahů. Vztahů mezi námi lidmi. Co když je to jenom výsledek našich vztahů k sobě. Je to výsledek toho, jak moc je naše pozornost mimo nás, jak málo jsme vědomí sebe. Jak málo žijeme sebe…

Ženy ženám 2017 aneb Jak důležité je zůstat ženou

Ženy ženám 2017 aneb Jak důležité je zůstat ženou

Minulou sobotu jsem byla poprvé na akci Ženy ženám živě v brněnském SONU. Tématem bylo: žena a muž. „Žena a muž“. Polarita ženy a muže. Muž jako oheň. Žena jako dřevo. Ráda bych se s vámi podělila o moje dojmy.

Kdyby mi někdo před 3 roky řekl, že pojedu na tuto akci, nevěřila bych mu. Tolik žen na jednom místě by pro mě bylo prostě už příliš.

Abych pravdu řekla, tak tolik ženské energie jsem za svůj život ještě necítila. V sobě i okolo sebe. Celým sálem ta energie doslova proudila. Ta energie byla něžná, teplá, silná, plná lásky a radosti. Připadala jsem si doslova jako ryba ve vodě.

Uvědomila jsem si jak moc je dnešní všední svět mužský. Jak moc mu chybí právě tahle ženská energie. Jak moc se my ženy posouváme blíže a blíže mužské energii. Přitom právě ženská energie, která je plná lásky, laskavosti, něžnosti a pochopení, je tím největším pokladem naší ženské duše. Je naší podstatou.

Po akci jsem si uvědomila, jak moc jsme my ženy často uzavřené. Máme uzavřené srdce. Chráníme se před bolestí, výsměchem nebo odsouzením. Máme u srdce postavené hradby. Hradby ze strachu a bolesti, kterou jsme prožily v minulosti. Tyhle hradby máme dost často i ve vztahu s těmi nejbližšími. S našimi muži.

Když otevřeme naše srdce, jsme zranitelné, jsme láska. Jsme schopné lásku dávat, ale i přijímat. Přirozeně jsme vedeny mužem, jsme otevřené muži. Jsme poddajné a přitom silné. Jsme bez hradeb. Bez kontroly.

Právě v tom je naše síla. Právě v tom jsme ženy. To je součástí naší ženské síly.

Odhodit všechny hradby okolo našeho srdce není vůbec jednoduché, jak by se mohlo zdát. Bolesti, které si nosíme v srdci, jsou uložené v našem těle. Jsou to nejrůznější napětí a bolesti v našem těle. Snižují naši citlivost. Zavírají naše srdce. Nemůžeme žít sebe.

Zážitky ze setkání ve mně dozrávaly ještě pár dní. Pořádně dosedly. Po 3 dnech jsem v sobě stále cítila ženskou energii. Tahle energie ovlivnila i nás vztah s partnerem. Prostě jsem si dovolila být více ženou, více otevřít srdce a být sama sebou. Partner nezůstal bez odezvy.

Ve vztahu je to tak jednoduché a přitom tak těžké. Stačí si dovolit být ženou. Zůstat sama sebou. Otevřít se. Muž pak má prostor být mužem. A tohle spojení krásně funguje 🙂

Děti jsou silnější, než si myslíme

Děti jsou silnější, než si myslíme

Ráno jsme všichni snídali u stolu. Emma se rozhodla nám udělat hudební vložku. Postavila se na židli a začala broukat písničku „Starý farmář farmu měl, ia ia ou!“ Zařadila k tomu i pár pohybů. Při těchto momentech se na sebe vždy s Martinem podíváme s údivem a blaženým úsměvem. Jako bychom si vzájemně říkali, jak úžasné máme doma stvoření.

Emma si pak chtěla zpátky na židli sednout a vzít si lupínek. Nohu dala mimo židli a už padala na zem. Manžel jí pád trochu zabrzdil, ale přesto sebou bouchla na zem i se snídaní. Rozbrečela se a ihned ukazovala, že chce nakojit. Ve mně se probouzel obrovský soucit. Musím jí teď přece podpořit a dát jí nakojit. Jenže kojení zrovna omezujeme, tak už jí přes den nechci dávat. Sama jsem se s tím pocitem prala.

Dala jsem jí lásku jinak. Vzala jsem jí do náručí a pevně jí objala. Doslova do minuty bylo po breku a Emma si šla drandit na motorce. Uvědomila jsem si potom několik důležitých věcí:

  • Pro nás pro lidi je tak moc přirozené dávat najevo všechny svoje emoce a pocity.
  • Když si dovolíme dát najevo naše pocity, i ty negativní, pak často odejdou tak rychle jak přišly.
  • Když dáváme najevo všechny naše emoce, jsme sami sebou. Pak jsme silní. Máme sílu překonat všechny emoce, i ty nejhorší.

Děti jsou od narození sami sebou. Dávají najevo všechny svoje emoce. A stejně tak jsou dost silní na to všechny tyhle emoce zvládnout.

Ve skutečnosti ten, kdo je dělá slabými a neschopnými zvládnout všechny jejich emoce jsme my rodiče. Proč? Protože si často my sami nedovolíme řadu emocí cítit a už vůbec je projevit. Nežijeme sebe. Všechny naše emoce nebereme jako přirozené. Když dítě má nějaké velké emoce jako je vztek nebo pláč, pak jim dáváme soucit nebo neporozumění. Třeba takhle:

  • Ty jsi takový chudáček.
  • Bolí to hodně viď.
  • Nemáš se proč vztekat.
  • Nemáš proč brečet.

V situacích s Emmou se mi opět potvrdilo, co děti od nás vlastně potřebují. Potřebují lásku a důvěru. Důvěru v to, že oni to s naší láskou zvládnout. Zvládnout vše, co jim život připraví. S naší láskou jsou totiž děti dostatečně silné zvládnout všechny svoje emoce.

Pamatujete si? I my jsme byli děti. Víte co to znamená? I my jsme dostatečně silní na to zvládnout všechny naše emoce. I ty nejhorší, které jsme v životě prožili nebo právě prožíváme. A víte, co k tomu potřebujeme? Lásku a důvěru v sebe. Dávejme ji nejen svým dětem, ale i sobě. Jedině tak jsme silní.

NE!období

NE!období

Ne! Jaké pocity ve vás tahle odpověď vyvolává? Představte si, že vám blízký přítel odpoví na vaši žádost „ne“. Upřímně se podívejte na vaše pocity… Vztek, zklamání, opuštění, neporozumění. Tyhle pocity často v souvislosti s tímhle slůvkem zažíváme. Můžeme se cítit naštvaní, uražení, ale i smutní. Pod maskou naštvání se však mohou skrývat mnohem silnější emoce. Možná nás napadne: „Copak si mě neváží.“, „Nestojím mu to za to.“, „Nemá mě rád“. Může to mít vliv na to, jak vnímáme sami sebe. Může to otřást naší sebe – hodnotou, láskou k sobě. Je tu samozřejmě i druhá strana reakce. Odpověď přijmeme bez negativních emocí, respektujeme navenek i vnitřně rozhodnutí přítele.

Teď se na situaci podívejte z druhé strany. Přijde za vámi přítel s žádostí, která je vám proti srsti. Nesouhlasíte s ní. Jste schopni vyjádřit jasně svůj vnitřní nesouhlas? Nesnažíte se odpověď zaobalit tak, aby se přítel neurazil? Necháte se ukecat a pro přítele obětujete váš čas, energii a peníze? Bojíte se, že by odmítnutí mohlo otřást vaším přátelstvím a tak souhlasíte? Souhlasíte, protože by si o vás mohl přítel pomyslet, že jste … např. sobec? Přiznávám se, že já mám často problém jasně odpovědět „ne“, i když se mi to vůbec nehodí.

Naše Emma už poměrně hodně žvatlá. Právě odpověď „ne“ je u ní v současnosti hodně oblíbená. Není to jen odpověď „ne“. Je to například odtažení, odsunutí rukou či jiná forma odmítnutí. A musím přiznat, že v některých situacích ve mně tahle odpověď vyvolá řadu negativních emocí, které se snažím nějak ukočírovat. Spolu s rozvojem slovní zásoby se vyvíjí i její osobnost a sebevědomí. Emma je tak schopna si říct, co chce a hlavně co nechce.

Fascinuje mě s jakou jistotou je Emma schopna odpovědět „ne“. Není to obyčejné „ne“. Je to odpověď plná jistoty a vlastního přesvědčení, že takhle teda ne. Často mě to dokáže pořádně popíchnout a naštvat. Občas mě to i pobaví – to jakým důrazným toném to vysloví. Když se mi ale podaří vypořádat se s vlastními negativními emocemi, které ve mně tahle odpověď vyvolá, a podívám se blíže, zjistím, že to jasné „ne“ má mnohem větší význam. Jasné „ne“ od našich dětí vlastně poukazuje na to, že mají důvěru v naši lásku a svoji hodnotu. Děti vnímají přirozeně svoji hodnotu a mají sebevědomí. Nejsou zatíženy žádnými obtěžujícími myšlenkami typu „neurazí se“ nebo „nebude mě mít rád“. Tyhle myšlenky se nám do hlavy vkrádají až postupně, když proplouváme životem.

Vlastně se od Emmy učím, jak si stanovit vlastní hranice a stát si za nimi. Když je něco za mými hranicemi a vnitřně s tím nesouhlasím, dám to jasně najevo. No dobře, tak jasně a přesvědčivě jako Emma ne, ale učím se a přibližuji se k tomu. J Emma je v tomhle takový můj testovací vzorek. Moje hranice testuje dennodenně. Někdo může argumentovat, že jsem sobec a i z Emmy vychovávám sobce. Dělat něco pro druhé ze strachu ale není důkazem nesobectví. Naopak když si člověk chrání svoje hranice a vnímá svoji hodnotu jako člověka, pak je připraven vyhovět žádostem ostatním z lásky a úcty k nim.

Další projev Emmy, který ve mně vyvolává občas negativní pocity, je odmítání mého objetí či políbení. Občas mi dá jasně najevo, že pusu nebo objetí prostě ode mne v daný okamžik nechce. S tím se vypořádat je teda pěkná fuška. První, co člověka napadne, jsou myšlenky typu:

  • Nemá mě ráda;
  • Jsem špatná máma;
  • Ta má zase náladu;
  • Je nespokojená.

Co když je to ale jinak? Emma si je natolik jistá mojí láskou, že ví, že odpověď ne, nemůže otřást naším vztahem, láskou mezi námi. Cítí se v bezpečí. Důvěřuje mi na tolik, že se může chovat přirozeně a upřímně vyjadřovat všechny svoje pocity, a to beze strachu z toho, že to bude mít vliv na moji lásku k ní. A přesně tenhle stav chci u Emmy udržet. Chci, aby se se mnou cítila v bezpečí. Chci, aby věděla, že může být sama sebou beze strachu. Vím, že to ale bude ještě pěkná fuška a pravděpodobně se mi to nepodaří. Čím méně se ale od tohohle přirozeného stavu vzdálí, tím větší radost budu mít.