Browsed by
Archiv pro štítek: chválení

Připravit, pozor, teď!

Připravit, pozor, teď!

Ze školy mně v hlavě utkvěla jedna myšlenka: Každý člověk má už od narození jinou startovací pozici do života. Rodiny jsou různé a už z toho do jaké rodiny se narodíte, můžou plynout menší či větší rozdíly na začátku vašeho života… Vždycky jsem si říkala, že je to jasné. Každé dítě vyrůstá v jiných majetkových poměrech a v různě velkém rodinném kruhu. Pro člověka je rozhodující, zda vyrůstá v úplné rodině, zda jsou rodiče schopni podporovat jeho talenty, zaplatit mu kvalitní školu, na kterou chce jít apod. Přitom nesmíme podceňovat ani genetiku.

 

Přesně tohle moje nastavení se poslední dobou otřásá v základech. Proč se vůbec mluví o „startu“ do života. Jakoby se člověk postavil na startovní čáru, vyběhl (narodil se) a běžel …. uháněl za výsledky, za oceněním, za obdivem, běžel na výkon … čím více toho přeci v životě dosáhnu, tím budu šťastnější, spokojenější… tím budu lepším člověkem. Dosáhnout toužených výsledků a cílů je určitě více než příjemné, ale opravdu to z nás udělá lepšího člověka? Co vlastně  hraje zásadní roli v tom, zda budeme v životě spokojení?  Kde se vůbec tohle naše nastavení „orientovat se na výsledky a výkon“ bere?

 

Když se mi narodila Emma, byla jsem nadšená a jásala nad každým malinkatým úspěchem. Když říkám malinkatým, tak myslím opravdu malinkatým …. Jako třeba když snědla lžičku mnou připraveného jídla nebo při pasení koníků zvedla hlavičku o centimetr výše. Znáte to? Tohle nadšení jste jako novopečená maminka či tatínek pravděpodobně taky zažili. Naše miminko nejprve povzbuzujeme k pasení koníků a jásáme nad každým pokrokem. Následně už netrpělivě očekáváme lezení po čtyřech jako nejdůležitější vývojovou fázi. Když nám náš miláček začne lézt, chválíme a častujeme ho slovy jak je šikovné, skvělé a dobré. Naše ratolest leze, tak co dál, povzbuzujeme ho k prvním krůčkům a chválíme za každý malý krok. Když dosáhne výsledku, chválíme a oceňujeme a netrpělivě očekáváme další pokrok. Když se naše batole nevyvíjí „podle tabulek“ jsme nejistí, nervózní, bojíme se, že naše dítě bude opožděné a divné. Když dítě zaostává, neoceňujeme ho. Když jsem zapřemýšlela nad tímhle mým chováním, zjistila jsem, že Emmu oceňuji pouze za to, čeho dosáhla, za výsledky. Co jí tímhle mým chováním vlastně předávám?

  • Buď zaměřena na výkon, vytvářej výsledky a hodnoty, za které budeš chválena, oceňována a přijímána druhými.
  • Přízeň ostatních si získáš, když budeš plnit jejich přání a požadavky.
  • Když budeš zaostávat, jsi zvláštní, nikdo tě neocení.

 

Pro takové dítě bude život opravdu během za výsledky a oceněním ostatních.

 

Co kdybychom se na dětství nedívali jako na start, ale  jako na budování pevných základů. Základů sebelásky a sebedůvěry dítěte. Na pevných základech si pak dítě může stavět svět podle svých potřeb a přání. V takovém světě člověk nebude mít potřebu uhánět za oceněním druhých, bude žít život podle sebe, bude nezávislý a bude to právě on, kdo bude rozhodovat o své spokojenosti v životě. Říkáte si: člověk bez „viditelných“ úspěchů přece nemůže být šťastný. To, že člověk bude žít podle sebe, neznamená, že viditelné úspěchy nepřijdou, jen vlastní hodnota a sebeláska takového člověka nebude na těchto úspěších závislá.

 

„Jsi šikulka!“. Tak přesně tyhle slova se snažím v mé komunikaci k Emmě omezit. Jsou situace, kdy si je neodpustím – jako třeba, když Emma začala ze dne na den chodit. Když Emma sní mnou připravený oběd, opravdu nepotřebuje slyšet, že je šikulka. Oběd snědla, protože měla hlad nebo proto, že jí chutnal. Důvodem nebylo to, aby mě potěšila. Naopak slůvka, na která se snažím nezapomínat, jsou:

  • „Mám tě ráda“ v situacích, kdy jsme jen tak spolu a není žádný viditelný výsledek k ocenění.
  • „Jsem moc ráda, že mám právě tebe.“
  • „Jsem ráda, že sis nás s taťkou vybrala za rodiče.“

 

Dnes už vím, že to nejcennější, co můžu Emmě do života předat je schopnost věřit sobě a svým pocitům a aby uměla vnímat svoje emoce a uměla s nimi pracovat.