Browsed by
Archiv pro štítek: důvěra

Ženy ženám 2017 aneb Jak důležité je zůstat ženou

Ženy ženám 2017 aneb Jak důležité je zůstat ženou

Minulou sobotu jsem byla poprvé na akci Ženy ženám živě v brněnském SONU. Tématem bylo: žena a muž. „Žena a muž“. Polarita ženy a muže. Muž jako oheň. Žena jako dřevo. Ráda bych se s vámi podělila o moje dojmy.

Kdyby mi někdo před 3 roky řekl, že pojedu na tuto akci, nevěřila bych mu. Tolik žen na jednom místě by pro mě bylo prostě už příliš.

Abych pravdu řekla, tak tolik ženské energie jsem za svůj život ještě necítila. V sobě i okolo sebe. Celým sálem ta energie doslova proudila. Ta energie byla něžná, teplá, silná, plná lásky a radosti. Připadala jsem si doslova jako ryba ve vodě.

Uvědomila jsem si jak moc je dnešní všední svět mužský. Jak moc mu chybí právě tahle ženská energie. Jak moc se my ženy posouváme blíže a blíže mužské energii. Přitom právě ženská energie, která je plná lásky, laskavosti, něžnosti a pochopení, je tím největším pokladem naší ženské duše. Je naší podstatou.

Po akci jsem si uvědomila, jak moc jsme my ženy často uzavřené. Máme uzavřené srdce. Chráníme se před bolestí, výsměchem nebo odsouzením. Máme u srdce postavené hradby. Hradby ze strachu a bolesti, kterou jsme prožily v minulosti. Tyhle hradby máme dost často i ve vztahu s těmi nejbližšími. S našimi muži.

Když otevřeme naše srdce, jsme zranitelné, jsme láska. Jsme schopné lásku dávat, ale i přijímat. Přirozeně jsme vedeny mužem, jsme otevřené muži. Jsme poddajné a přitom silné. Jsme bez hradeb. Bez kontroly.

Právě v tom je naše síla. Právě v tom jsme ženy. To je součástí naší ženské síly.

Odhodit všechny hradby okolo našeho srdce není vůbec jednoduché, jak by se mohlo zdát. Bolesti, které si nosíme v srdci, jsou uložené v našem těle. Jsou to nejrůznější napětí a bolesti v našem těle. Snižují naši citlivost. Zavírají naše srdce. Nemůžeme žít sebe.

Zážitky ze setkání ve mně dozrávaly ještě pár dní. Pořádně dosedly. Po 3 dnech jsem v sobě stále cítila ženskou energii. Tahle energie ovlivnila i nás vztah s partnerem. Prostě jsem si dovolila být více ženou, více otevřít srdce a být sama sebou. Partner nezůstal bez odezvy.

Ve vztahu je to tak jednoduché a přitom tak těžké. Stačí si dovolit být ženou. Zůstat sama sebou. Otevřít se. Muž pak má prostor být mužem. A tohle spojení krásně funguje 🙂

Občas stačí prostě jen říct …

Občas stačí prostě jen říct …

Pozoruji jak moc naše emoce a vnitřní nastavení ovlivňují to, co komunikujeme k druhým. Jak malou informaci mají slova. Jaký význam má to, co je za našimi slovy. Jaký význam mají naše myšlenky a emoce za tím, co říkáme.

Tak třeba věta: „Jsem unavená. Můžeš mi dnes pomoci a uspat večer Emmu.“  se dá říct na tisíc způsobů. Já ji dokážu mému manželovi říct několika způsoby. Záleží na emoci, která je za tím, co říkám. Na mém nastavení. Tak třeba:

  • Musím ho poprosit opatrně, aby si nemyslel, že ho tady peskuji.
  • S ničím mi tu nepomáhá, tak by snad mohl dnes aspoň uspat tu Emmu.
  • Vím, že bude protivný a řekne ne, ale řeknu mu to.
  • Už toho mám za dnešek tady plné zuby, tak by snad aspoň mohl uspat tu Emmu.
  • Jsem unavená, tak bych manželovi řekla, aby uspal Emmu. Ale mám ho s tím otravovat? Vždyť ještě nejsem tak unavená.

Asi nemusím psát, že žádná ze situací nevedla na druhé straně k úspěchu. Ne, že by manžel ani v jednom případě nešel tu Emmu uspat. To i šel, ale naštvaný a otrávený. Taková večerní (ne)příjemná atmosféra…

Za těmihle mými nastaveními jsou nejrůznější  moje pocity strachu, vzteku a pochybnosti o sobě. Vztek, že mi manžel nepomáhá. Když ho požádám, dopředu vím, že bude protivný. Předpokládám, že odpoví ne. Dalším nastavením je pocit, že já to přeci ještě zvládnu tu Emmu uspat. Jsem sice hodně unavená a mám ještě večer práci, ale já to přeci ještě zvládnu. Nic mi to neudělá.

Já objevila heuréku v partnerství! Budete se divit! Co takhle prostě to jen říct … a neočekávat.

Říct: „Jsem unavená. Můžeš mi dnes pomoci a uspat večer Emmu.“ Mluvit o sobě a reakci partnera nechat na něm, bez jakéhokoliv očekávání nebo předsudků.

Nepředpokládat, že manžel protivně zavrčí a řekne, že se mu nechce. Ani že radostí vyskočí do stropu a odpoví kladně (pokud vám manžel někdy reagoval takto, tak vám upřímně závidím). Vlastně neočekávat ani jednu z odpovědí. Vzdát se jakýchkoliv očekávání.

Nepopírat svoje pocity a svoji důležitost nějakými pochybnostmi o sobě. Já přece ještě nejsem zase až tak unavená a zvládnu to. Blbost! Já jsem unavená a proto ho o to i požádám.

Mám špatnou náladu, den neprobíhal zrovna růžově a já mám vztek. Vztek na sebe, ale i na všechny okolo. Tenhle můj vztek  ale vůbec nesouvisí s manželem. Pokud nechci, aby se můj vztek od něho odrazil jako pingpongový míček, pak ho k němu radši nebudu vůbec komunikovat.

A víte, co stačí? Komunikujete sebe. Prostě řekněte, jak to máte vy. Upřímně a v klidu. S jistotou, že přesně takhle to nyní máte vy. Bez pochybností. Bez očekávání. Reakci druhého nechte na něm.

Jo, tak přesně takhle jednoduše to funguje! Jen se mi do toho ještě občas připlete můj vztek, strach anebo pochybnost.

A jak jste na tom vy? Zkuste to taky. Budu ráda, když se podělíte jaký byl u vás výsledek 🙂

Děti jsou silnější, než si myslíme

Děti jsou silnější, než si myslíme

Ráno jsme všichni snídali u stolu. Emma se rozhodla nám udělat hudební vložku. Postavila se na židli a začala broukat písničku „Starý farmář farmu měl, ia ia ou!“ Zařadila k tomu i pár pohybů. Při těchto momentech se na sebe vždy s Martinem podíváme s údivem a blaženým úsměvem. Jako bychom si vzájemně říkali, jak úžasné máme doma stvoření.

Emma si pak chtěla zpátky na židli sednout a vzít si lupínek. Nohu dala mimo židli a už padala na zem. Manžel jí pád trochu zabrzdil, ale přesto sebou bouchla na zem i se snídaní. Rozbrečela se a ihned ukazovala, že chce nakojit. Ve mně se probouzel obrovský soucit. Musím jí teď přece podpořit a dát jí nakojit. Jenže kojení zrovna omezujeme, tak už jí přes den nechci dávat. Sama jsem se s tím pocitem prala.

Dala jsem jí lásku jinak. Vzala jsem jí do náručí a pevně jí objala. Doslova do minuty bylo po breku a Emma si šla drandit na motorce. Uvědomila jsem si potom několik důležitých věcí:

  • Pro nás pro lidi je tak moc přirozené dávat najevo všechny svoje emoce a pocity.
  • Když si dovolíme dát najevo naše pocity, i ty negativní, pak často odejdou tak rychle jak přišly.
  • Když dáváme najevo všechny naše emoce, jsme sami sebou. Pak jsme silní. Máme sílu překonat všechny emoce, i ty nejhorší.

Děti jsou od narození sami sebou. Dávají najevo všechny svoje emoce. A stejně tak jsou dost silní na to všechny tyhle emoce zvládnout.

Ve skutečnosti ten, kdo je dělá slabými a neschopnými zvládnout všechny jejich emoce jsme my rodiče. Proč? Protože si často my sami nedovolíme řadu emocí cítit a už vůbec je projevit. Nežijeme sebe. Všechny naše emoce nebereme jako přirozené. Když dítě má nějaké velké emoce jako je vztek nebo pláč, pak jim dáváme soucit nebo neporozumění. Třeba takhle:

  • Ty jsi takový chudáček.
  • Bolí to hodně viď.
  • Nemáš se proč vztekat.
  • Nemáš proč brečet.

V situacích s Emmou se mi opět potvrdilo, co děti od nás vlastně potřebují. Potřebují lásku a důvěru. Důvěru v to, že oni to s naší láskou zvládnout. Zvládnout vše, co jim život připraví. S naší láskou jsou totiž děti dostatečně silné zvládnout všechny svoje emoce.

Pamatujete si? I my jsme byli děti. Víte co to znamená? I my jsme dostatečně silní na to zvládnout všechny naše emoce. I ty nejhorší, které jsme v životě prožili nebo právě prožíváme. A víte, co k tomu potřebujeme? Lásku a důvěru v sebe. Dávejme ji nejen svým dětem, ale i sobě. Jedině tak jsme silní.