Browsed by
Archiv pro štítek: emoce

Kudy vede cesta ke štěstí

Kudy vede cesta ke štěstí

Dneska ti prozradím, kudy vede tvoje cesta ke štěstí. Dám ti přesný návod. Těšíš se?

Tak jdeme na to.

Co je pro tebe štěstí?

Ať si to chceš přiznat nebo ne, to po čem ve svém životě toužíš ze všeho nejvíc je láska, radost, přijetí a svoboda. Je to štěstí.

Co je ale vlastně to štěstí?

Zkus si odpovědět sama pro sebe, jak si představuješ svoje štěstí.

Může to být velký dům a nové auto?

Může to být obdiv okolí?

Může to být vlastní prosperující firma?

Může to být cesta kolem světa?

Může to být možnost koupit si ty boty, na které už týdny koukáš za výlohou?

Může to být okamžik, když ti tvůj osudový muž řekne, že tě miluje?

Ve skutečnosti to může být jakákoliv možnost. Všechny možnosti pro nás mohou znamenat štěstí.

To jsem ale povrchní, když si myslím, že mě štěstí přinese nově nablýskané auto. 🙂

Štěstí je pocit

Štěstí je pocit. Pocit, který zažíváme u sebe v srdci. Jsou to všechny momenty, kdy žijeme sami sebe. Momenty, kdy jsme láska.

Tenhle pocit, ale také nemusíme zažívat vůbec. A to i se všemi možnostmi výše.

Nebo ten pocit můžeme zažívat utlumeně, málo. Cítíme štěstí. Možná můžeme zažívat ještě více štěstí, být více naplněné, více prožívat?

To jak velké štěstí dokážeme prožívat a žít závisí na nás, na našem srdci.

 

Ve štěstí nám brání hradby okolo našeho srdce

Srdce můžeme mít obalené nejrůznějšími zraněními. Zraněními z minulosti. Jsou to zranění, které jsme zažily jako děti.

Běhaly jsme bláznivě po bytě, smály se a měly radost. V tom slyšíme, on tě ten smích přejde. Jdi dělat něco pořádného!

Au. Bolí to.

Příště už se tak hodně raději smát nebudu. Zranění je na světě. Postavíme si hradbu, aby nás to příště už tak nebolelo.

Máme-li okolo srdce hradby, pak méně záře může ven. Ven vychází málo lásky, málo radosti, málo naší duše, málo z nás. A stejně tak dovnitř se zpátky nemůže nic vrátit. Hradby tomu spolehlivě zabrání.

Otevři se sobě, otevři se štěstí

Když chceme být šťastnější, prožívat více štěstí – radosti a lásky, pak existuje jediná cesta. Začít bořit ty hradby okolo našeho srdce. Otevírat srdce.

Když boříme hradby okolo našeho srdce, tak děláme rámus. Ven se vyplavují pocity nenávisti, vzteku, agrese a smutku. Ale nemusíme se bát. Stačí ty pocity v bezpečí vypustit, znovu si je prožít, dát jim pozornost a nechat je odejít.

Co zbyde potom?

My. Naše duše. Máme zase o kus více prostoru proudit ven.

V našem srdci je dost lásky, radosti, záře. Dost pro nás i pro všechny okolo nás.

A neboj se.

Všechno, co vypustíš ven, se ti taky vrátí zpět. 

Ženy ženám 2017 aneb Jak důležité je zůstat ženou

Ženy ženám 2017 aneb Jak důležité je zůstat ženou

Minulou sobotu jsem byla poprvé na akci Ženy ženám živě v brněnském SONU. Tématem bylo: žena a muž. „Žena a muž“. Polarita ženy a muže. Muž jako oheň. Žena jako dřevo. Ráda bych se s vámi podělila o moje dojmy.

Kdyby mi někdo před 3 roky řekl, že pojedu na tuto akci, nevěřila bych mu. Tolik žen na jednom místě by pro mě bylo prostě už příliš.

Abych pravdu řekla, tak tolik ženské energie jsem za svůj život ještě necítila. V sobě i okolo sebe. Celým sálem ta energie doslova proudila. Ta energie byla něžná, teplá, silná, plná lásky a radosti. Připadala jsem si doslova jako ryba ve vodě.

Uvědomila jsem si jak moc je dnešní všední svět mužský. Jak moc mu chybí právě tahle ženská energie. Jak moc se my ženy posouváme blíže a blíže mužské energii. Přitom právě ženská energie, která je plná lásky, laskavosti, něžnosti a pochopení, je tím největším pokladem naší ženské duše. Je naší podstatou.

Po akci jsem si uvědomila, jak moc jsme my ženy často uzavřené. Máme uzavřené srdce. Chráníme se před bolestí, výsměchem nebo odsouzením. Máme u srdce postavené hradby. Hradby ze strachu a bolesti, kterou jsme prožily v minulosti. Tyhle hradby máme dost často i ve vztahu s těmi nejbližšími. S našimi muži.

Když otevřeme naše srdce, jsme zranitelné, jsme láska. Jsme schopné lásku dávat, ale i přijímat. Přirozeně jsme vedeny mužem, jsme otevřené muži. Jsme poddajné a přitom silné. Jsme bez hradeb. Bez kontroly.

Právě v tom je naše síla. Právě v tom jsme ženy. To je součástí naší ženské síly.

Odhodit všechny hradby okolo našeho srdce není vůbec jednoduché, jak by se mohlo zdát. Bolesti, které si nosíme v srdci, jsou uložené v našem těle. Jsou to nejrůznější napětí a bolesti v našem těle. Snižují naši citlivost. Zavírají naše srdce. Nemůžeme žít sebe.

Zážitky ze setkání ve mně dozrávaly ještě pár dní. Pořádně dosedly. Po 3 dnech jsem v sobě stále cítila ženskou energii. Tahle energie ovlivnila i nás vztah s partnerem. Prostě jsem si dovolila být více ženou, více otevřít srdce a být sama sebou. Partner nezůstal bez odezvy.

Ve vztahu je to tak jednoduché a přitom tak těžké. Stačí si dovolit být ženou. Zůstat sama sebou. Otevřít se. Muž pak má prostor být mužem. A tohle spojení krásně funguje 🙂

Děti jsou silnější, než si myslíme

Děti jsou silnější, než si myslíme

Ráno jsme všichni snídali u stolu. Emma se rozhodla nám udělat hudební vložku. Postavila se na židli a začala broukat písničku „Starý farmář farmu měl, ia ia ou!“ Zařadila k tomu i pár pohybů. Při těchto momentech se na sebe vždy s Martinem podíváme s údivem a blaženým úsměvem. Jako bychom si vzájemně říkali, jak úžasné máme doma stvoření.

Emma si pak chtěla zpátky na židli sednout a vzít si lupínek. Nohu dala mimo židli a už padala na zem. Manžel jí pád trochu zabrzdil, ale přesto sebou bouchla na zem i se snídaní. Rozbrečela se a ihned ukazovala, že chce nakojit. Ve mně se probouzel obrovský soucit. Musím jí teď přece podpořit a dát jí nakojit. Jenže kojení zrovna omezujeme, tak už jí přes den nechci dávat. Sama jsem se s tím pocitem prala.

Dala jsem jí lásku jinak. Vzala jsem jí do náručí a pevně jí objala. Doslova do minuty bylo po breku a Emma si šla drandit na motorce. Uvědomila jsem si potom několik důležitých věcí:

  • Pro nás pro lidi je tak moc přirozené dávat najevo všechny svoje emoce a pocity.
  • Když si dovolíme dát najevo naše pocity, i ty negativní, pak často odejdou tak rychle jak přišly.
  • Když dáváme najevo všechny naše emoce, jsme sami sebou. Pak jsme silní. Máme sílu překonat všechny emoce, i ty nejhorší.

Děti jsou od narození sami sebou. Dávají najevo všechny svoje emoce. A stejně tak jsou dost silní na to všechny tyhle emoce zvládnout.

Ve skutečnosti ten, kdo je dělá slabými a neschopnými zvládnout všechny jejich emoce jsme my rodiče. Proč? Protože si často my sami nedovolíme řadu emocí cítit a už vůbec je projevit. Nežijeme sebe. Všechny naše emoce nebereme jako přirozené. Když dítě má nějaké velké emoce jako je vztek nebo pláč, pak jim dáváme soucit nebo neporozumění. Třeba takhle:

  • Ty jsi takový chudáček.
  • Bolí to hodně viď.
  • Nemáš se proč vztekat.
  • Nemáš proč brečet.

V situacích s Emmou se mi opět potvrdilo, co děti od nás vlastně potřebují. Potřebují lásku a důvěru. Důvěru v to, že oni to s naší láskou zvládnout. Zvládnout vše, co jim život připraví. S naší láskou jsou totiž děti dostatečně silné zvládnout všechny svoje emoce.

Pamatujete si? I my jsme byli děti. Víte co to znamená? I my jsme dostatečně silní na to zvládnout všechny naše emoce. I ty nejhorší, které jsme v životě prožili nebo právě prožíváme. A víte, co k tomu potřebujeme? Lásku a důvěru v sebe. Dávejme ji nejen svým dětem, ale i sobě. Jedině tak jsme silní.