Browsed by
Archiv pro štítek: osobní růst

Co takhle se obdarovat jinak

Co takhle se obdarovat jinak

V neděli jsme si s partnerem chtěli zajet na kávičku. Posedět si a pochutnat si na perníčkovém latté, které máme oba moc rádi. Když jsme se blížili k nákupnímu centru, zarazila nás velká fronta aut. Nakonec jsme to vzdali a jeli pryč.

Nakupování dárků k Vánocům je v plném proudu, a tak nákupní centra o víkendech praskají ve švech.

Jsme zvyknutí, že Vánoce jsou o obdarování druhých dary. Je to krásné gesto vůči druhému. Chceme mu tím říct, jak moc ho máme rádi, jak moc si ho vážíme, chceme mu udělat radost.

Je ale opravdu nutné obdarovávat se tolik, za každou cenu a vše směřovat na ten jeden Štědrý den?

Já mám dávání dárků spojené s láskou. Když někomu daruji dárek, vyjadřuji mu tím, že ho mám ráda.

Je krásné někoho obdarovat.

Proč ale máme v současné době tak velkou potřebu nakupovat dary, obdarovávat se hodně, draze a za každou cenu?

Moje vysvětlení je jediné: nedostatek lásky.

Trpíme nedostatkem lásky k sobě, a tím i k druhým.

Žijeme ve stresu, hodně pracujeme, ženeme se za výkony, za výsledkem. Jsme na sebe přísní. Obviňujeme se. Obviňujeme ostatní. Stěžujeme si. Jsme k sobě a k ostatním kritičtí. Překračujeme svoje hranice. Neplníme si svoje opravdové potřeby. Shazujeme se. Nevěříme si. Nadáváme si.

Co když si prostě jen tu lásku potřebujeme dopřávat častěji a jinak?

Potřebujeme si lásku dopřávat celý rok a potřebujeme si ji dopřávat jinak. A jak teda?

Být k sobě laskavý. Být k sobě něžný. Dopřát si odpočinek, když ho potřebujeme. Dovolit si nic nedělat a být jen tady a teď. Vnímat sebe, svoji jedinečnost a výjimečnost. Vnímat svoji hodnotu, která není nijak podmíněná výkonem. Vnímat svoje opravdové touhy. Vnímat svoje pocity. Dovolit si je. Reagovat na ně.

Prostě se co nejčastěji ve svém životě nalaďovat na sebe. Být vědomý sebe.

Právě naše srdce, my, jsme ten zdroj, kde musíme hledat lásku.

Co si teda zkusit o Vánocích dát lásku i jinak než dary. Tak třeba…

  • Zavřít se s knížkou a čajem do pokoje a udělat si chvilku pro sebe.
  • Reagovat na svoji únavu tím, že se zachumláme do postele a odpočineme si.
  • Vánoční čas s rodinou strávíme tak, že jsme všichni spolu a nic neděláme, prostě jen jsme spolu. Užíváme si blízkosti a lásky, užíváme si jeden druhého.
  • Když nám je smutno, přitulíme se k sobě a užíváme si dotek a teplo druhého.
  • Jsme k sobě laskaví. Nekritizujeme se, nenadáváme si. Vnímáme lásku uvnitř nás.

Přesně tuhle lásku potřebujeme nejen o Vánocích. Potřebujeme si ji dávat každý den v roce.

To, co nedáme sobě, nedokážeme dát ani ostatním. Tak, jak se chováme k sobě, tak se chováme i k ostatním. Takže je dobré s těmi „dary“ začít u sebe 🙂

Co když je naše předvánoční nákupní horečka jenom výsledkem toho, jak moc nedostatkové zboží láska přes rok u nás je? Co když tu lásku, mnohem více lásky, a radost, můžeme nalézt někde jinde než okolo vánočního stromečku? Co když tu lásku a radost můžeme dostávat častěji než jenom o Vánocích?

Co když je vánoční nákupní horečka jenom výsledkem našich vztahů. Vztahů mezi námi lidmi. Co když je to jenom výsledek našich vztahů k sobě. Je to výsledek toho, jak moc je naše pozornost mimo nás, jak málo jsme vědomí sebe. Jak málo žijeme sebe…

Kudy vede cesta ke štěstí

Kudy vede cesta ke štěstí

Dneska ti prozradím, kudy vede tvoje cesta ke štěstí. Dám ti přesný návod. Těšíš se?

Tak jdeme na to.

Co je pro tebe štěstí?

Ať si to chceš přiznat nebo ne, to po čem ve svém životě toužíš ze všeho nejvíc je láska, radost, přijetí a svoboda. Je to štěstí.

Co je ale vlastně to štěstí?

Zkus si odpovědět sama pro sebe, jak si představuješ svoje štěstí.

Může to být velký dům a nové auto?

Může to být obdiv okolí?

Může to být vlastní prosperující firma?

Může to být cesta kolem světa?

Může to být možnost koupit si ty boty, na které už týdny koukáš za výlohou?

Může to být okamžik, když ti tvůj osudový muž řekne, že tě miluje?

Ve skutečnosti to může být jakákoliv možnost. Všechny možnosti pro nás mohou znamenat štěstí.

To jsem ale povrchní, když si myslím, že mě štěstí přinese nově nablýskané auto. 🙂

Štěstí je pocit

Štěstí je pocit. Pocit, který zažíváme u sebe v srdci. Jsou to všechny momenty, kdy žijeme sami sebe. Momenty, kdy jsme láska.

Tenhle pocit, ale také nemusíme zažívat vůbec. A to i se všemi možnostmi výše.

Nebo ten pocit můžeme zažívat utlumeně, málo. Cítíme štěstí. Možná můžeme zažívat ještě více štěstí, být více naplněné, více prožívat?

To jak velké štěstí dokážeme prožívat a žít závisí na nás, na našem srdci.

 

Ve štěstí nám brání hradby okolo našeho srdce

Srdce můžeme mít obalené nejrůznějšími zraněními. Zraněními z minulosti. Jsou to zranění, které jsme zažily jako děti.

Běhaly jsme bláznivě po bytě, smály se a měly radost. V tom slyšíme, on tě ten smích přejde. Jdi dělat něco pořádného!

Au. Bolí to.

Příště už se tak hodně raději smát nebudu. Zranění je na světě. Postavíme si hradbu, aby nás to příště už tak nebolelo.

Máme-li okolo srdce hradby, pak méně záře může ven. Ven vychází málo lásky, málo radosti, málo naší duše, málo z nás. A stejně tak dovnitř se zpátky nemůže nic vrátit. Hradby tomu spolehlivě zabrání.

Otevři se sobě, otevři se štěstí

Když chceme být šťastnější, prožívat více štěstí – radosti a lásky, pak existuje jediná cesta. Začít bořit ty hradby okolo našeho srdce. Otevírat srdce.

Když boříme hradby okolo našeho srdce, tak děláme rámus. Ven se vyplavují pocity nenávisti, vzteku, agrese a smutku. Ale nemusíme se bát. Stačí ty pocity v bezpečí vypustit, znovu si je prožít, dát jim pozornost a nechat je odejít.

Co zbyde potom?

My. Naše duše. Máme zase o kus více prostoru proudit ven.

V našem srdci je dost lásky, radosti, záře. Dost pro nás i pro všechny okolo nás.

A neboj se.

Všechno, co vypustíš ven, se ti taky vrátí zpět. 

Malý velký svět

Malý velký svět

S příchodem mateřství jsem si začala více uvědomovat můj přesah a význam.  Přesah mého života a mě samotné.

Jak moc jsem jako máma důležitá pro moji dceru. A nemyslím tím to, že Emmě poskytnu mateřské mléko, nebo jí přebalím počůranou plínku. Důležitá jsem já jako máma, partnerka a žena.  Každé moje rozhodnutí, činnost a krok ovlivňují nejen mě, ale i život mojí dcery. Co všechno Emmě předávám svým životem. Jaký svět jí ukazuji.

Někteří si možná řeknou, že to hlavní jsem své dceři už předala. Genetiku už ode mne přece dostala. To byla ta jednodušší rodičovská úloha. To hlavní my rodiče svým dětem předáváme celé jejich dětství. Jsme to my a náš život. Je to všechno to, co žijeme.

Je to způsob, jakým jíme jídlo. Způsob jakým řídíme auto. Způsob jakým ráno vstáváme. Způsob jakým se vztekáme. Způsob jakým komunikujeme s druhými. Způsob jakým plánujeme. Způsob jak se chováme sami k sobě. Jsou to střípky našeho života a naší osobnosti.

Z těchto střípků si Emma staví svůj malý velký svět. Svět, který je tvořen primárně ze střípků mě, mámy, a manžela, táty. Emma je stavbyvedoucí a my rodiče jsme dodavatelé materiálu. Skromnost stranou s manželem jsme dva klíčoví dodavatelé 🙂

Emma si ve svojí duši nese celou svojí moudrost. Emma ví, co potřebuje a co je pro ni přirozené. Na počátku jejího života jsme my rodiče celý její svět. Všechno to, co k Emmě komunikujeme, je pro ni pravda. Na základě naší komunikace k ní a našeho života vytváříme její pravdu o tom, jak to tady na světě funguje. Vytváří se její vztah k okolnímu světu, ostatním lidem a k sobě samé.

Tuhle pravdu si z dětství do dospělosti odnesl každý z nás. Z našeho malého dětského světa se stal náš velký dospělý svět. Přestože je svět tak moc různorodý a barevný, náš svět a naše pravda je často stále stejná a malá. Je to ta, kterou jsme si odnesli z dětství, z minulosti. Náš svět si nosíme sami v sobě, v naší hlavě a v našem srdci.

Každý žijeme ve svém malém velkém světě. I když jsme dospělí, náš svět je dost často malý. Žijeme v pravdě, kterou jsme získali v dětství, v minulosti. V pravdě, která je pouze naše. Nikdo jiný nemá tu stejnou pravdu, ten stejný malý velký svět.

Líbí se Ti Tvůj svět? Jaký je? Jak se v něm cítíš? Jak se ti v něm žije?

Ten malý velký svět nemusí být stále stejný. Neexistuje jen jedna pravda. Náš svět můžeme měnit.

Stojí za to vědomě se podívat na základy svého světa. Můžeme zjistit, že ta naše pravda, možná vůbec není naše. Můžeme zjistit, že ten náš svět nám vlastně neslouží a nelíbí se nám, jak vypadá. Možná je ta naše pravda úplně někde jinde.

Náš malý velký svět můžeme měnit tak, aby odpovídal více nám, naší duši. Naše duše je schopna si postavit královský svět přesně na míru. My samotní přesně víme, co je pro nás nejlepší. Stačí být otevřený a naslouchat instrukcím. Být k sobě upřímný, citlivý a sebe-vědomý. Když se nám to podaří, naše duše nás může zavést přesně tam, kde chceme být.

A můžeme klidně zjistit, že to co vidíme nyní jako pravdu, je vlastně jenom iluze

Ženy ženám 2017 aneb Jak důležité je zůstat ženou

Ženy ženám 2017 aneb Jak důležité je zůstat ženou

Minulou sobotu jsem byla poprvé na akci Ženy ženám živě v brněnském SONU. Tématem bylo: žena a muž. „Žena a muž“. Polarita ženy a muže. Muž jako oheň. Žena jako dřevo. Ráda bych se s vámi podělila o moje dojmy.

Kdyby mi někdo před 3 roky řekl, že pojedu na tuto akci, nevěřila bych mu. Tolik žen na jednom místě by pro mě bylo prostě už příliš.

Abych pravdu řekla, tak tolik ženské energie jsem za svůj život ještě necítila. V sobě i okolo sebe. Celým sálem ta energie doslova proudila. Ta energie byla něžná, teplá, silná, plná lásky a radosti. Připadala jsem si doslova jako ryba ve vodě.

Uvědomila jsem si jak moc je dnešní všední svět mužský. Jak moc mu chybí právě tahle ženská energie. Jak moc se my ženy posouváme blíže a blíže mužské energii. Přitom právě ženská energie, která je plná lásky, laskavosti, něžnosti a pochopení, je tím největším pokladem naší ženské duše. Je naší podstatou.

Po akci jsem si uvědomila, jak moc jsme my ženy často uzavřené. Máme uzavřené srdce. Chráníme se před bolestí, výsměchem nebo odsouzením. Máme u srdce postavené hradby. Hradby ze strachu a bolesti, kterou jsme prožily v minulosti. Tyhle hradby máme dost často i ve vztahu s těmi nejbližšími. S našimi muži.

Když otevřeme naše srdce, jsme zranitelné, jsme láska. Jsme schopné lásku dávat, ale i přijímat. Přirozeně jsme vedeny mužem, jsme otevřené muži. Jsme poddajné a přitom silné. Jsme bez hradeb. Bez kontroly.

Právě v tom je naše síla. Právě v tom jsme ženy. To je součástí naší ženské síly.

Odhodit všechny hradby okolo našeho srdce není vůbec jednoduché, jak by se mohlo zdát. Bolesti, které si nosíme v srdci, jsou uložené v našem těle. Jsou to nejrůznější napětí a bolesti v našem těle. Snižují naši citlivost. Zavírají naše srdce. Nemůžeme žít sebe.

Zážitky ze setkání ve mně dozrávaly ještě pár dní. Pořádně dosedly. Po 3 dnech jsem v sobě stále cítila ženskou energii. Tahle energie ovlivnila i nás vztah s partnerem. Prostě jsem si dovolila být více ženou, více otevřít srdce a být sama sebou. Partner nezůstal bez odezvy.

Ve vztahu je to tak jednoduché a přitom tak těžké. Stačí si dovolit být ženou. Zůstat sama sebou. Otevřít se. Muž pak má prostor být mužem. A tohle spojení krásně funguje 🙂

Občas stačí prostě jen říct …

Občas stačí prostě jen říct …

Pozoruji jak moc naše emoce a vnitřní nastavení ovlivňují to, co komunikujeme k druhým. Jak malou informaci mají slova. Jaký význam má to, co je za našimi slovy. Jaký význam mají naše myšlenky a emoce za tím, co říkáme.

Tak třeba věta: „Jsem unavená. Můžeš mi dnes pomoci a uspat večer Emmu.“  se dá říct na tisíc způsobů. Já ji dokážu mému manželovi říct několika způsoby. Záleží na emoci, která je za tím, co říkám. Na mém nastavení. Tak třeba:

  • Musím ho poprosit opatrně, aby si nemyslel, že ho tady peskuji.
  • S ničím mi tu nepomáhá, tak by snad mohl dnes aspoň uspat tu Emmu.
  • Vím, že bude protivný a řekne ne, ale řeknu mu to.
  • Už toho mám za dnešek tady plné zuby, tak by snad aspoň mohl uspat tu Emmu.
  • Jsem unavená, tak bych manželovi řekla, aby uspal Emmu. Ale mám ho s tím otravovat? Vždyť ještě nejsem tak unavená.

Asi nemusím psát, že žádná ze situací nevedla na druhé straně k úspěchu. Ne, že by manžel ani v jednom případě nešel tu Emmu uspat. To i šel, ale naštvaný a otrávený. Taková večerní (ne)příjemná atmosféra…

Za těmihle mými nastaveními jsou nejrůznější  moje pocity strachu, vzteku a pochybnosti o sobě. Vztek, že mi manžel nepomáhá. Když ho požádám, dopředu vím, že bude protivný. Předpokládám, že odpoví ne. Dalším nastavením je pocit, že já to přeci ještě zvládnu tu Emmu uspat. Jsem sice hodně unavená a mám ještě večer práci, ale já to přeci ještě zvládnu. Nic mi to neudělá.

Já objevila heuréku v partnerství! Budete se divit! Co takhle prostě to jen říct … a neočekávat.

Říct: „Jsem unavená. Můžeš mi dnes pomoci a uspat večer Emmu.“ Mluvit o sobě a reakci partnera nechat na něm, bez jakéhokoliv očekávání nebo předsudků.

Nepředpokládat, že manžel protivně zavrčí a řekne, že se mu nechce. Ani že radostí vyskočí do stropu a odpoví kladně (pokud vám manžel někdy reagoval takto, tak vám upřímně závidím). Vlastně neočekávat ani jednu z odpovědí. Vzdát se jakýchkoliv očekávání.

Nepopírat svoje pocity a svoji důležitost nějakými pochybnostmi o sobě. Já přece ještě nejsem zase až tak unavená a zvládnu to. Blbost! Já jsem unavená a proto ho o to i požádám.

Mám špatnou náladu, den neprobíhal zrovna růžově a já mám vztek. Vztek na sebe, ale i na všechny okolo. Tenhle můj vztek  ale vůbec nesouvisí s manželem. Pokud nechci, aby se můj vztek od něho odrazil jako pingpongový míček, pak ho k němu radši nebudu vůbec komunikovat.

A víte, co stačí? Komunikujete sebe. Prostě řekněte, jak to máte vy. Upřímně a v klidu. S jistotou, že přesně takhle to nyní máte vy. Bez pochybností. Bez očekávání. Reakci druhého nechte na něm.

Jo, tak přesně takhle jednoduše to funguje! Jen se mi do toho ještě občas připlete můj vztek, strach anebo pochybnost.

A jak jste na tom vy? Zkuste to taky. Budu ráda, když se podělíte jaký byl u vás výsledek 🙂

Taky máte doma zlobivou holčičku?

Taky máte doma zlobivou holčičku?

Naší Emmě táhne na 2 roky a tak to u nás začíná být čím dál zajímavější. Nevím, zda k nám doputovalo období vzdoru nebo něco jiného, ale naše Emma (jak bych to napsala) nabrala svůj kurs. A to doslova. Mami, ty chceš jít tudy jo? Tak to teda ne, já chci jít tudy! Mami, ty se tady chceš teď v klidu najíst jo? Tak to teda ne, já už chci jít pryč! Jo aha tak vy jdete tímhle směrem, tak to ne, já chci jít támhle!

Emma očividně začala objevovat, jak je úžasné mít možnost volby a dělat to, co chce ona. Jak úžasné je mít moc nad svým životem. Začala objevovat sebe a testovat, co chce a co se jí líbí. Často to je přesný opak toho, co zrovna potřebuje maminka a tatínek. Když jí její kurs narušíme, přijde vztek. A to teda stojí za to!

Jít si svojí cestou se u nás nejvíce projevilo na dovolené v Chorvatsku, kde bylo plno nových zážitků a míst k objevování. Jestli někdy pojedete s malým dítětem na dovolenou k moři, důrazně vám doporučuji, neukazujte mu jak dobrá je zmrzlina. A už vůbec mu jí nedávejte večer. Takové malé dítě posilněné zmrzlinou pak nabere svůj směr a nedá se zastavit. Po večerní zmrzlině Emma vždy zahájila noční jízdu promenádou. V překladu to znamená, že utíkala jak smyslů zbavená třeba i 2 km bez potřeby zajímat se, kde je ta osoba, která jí porodila. Naštěstí jí občas zaujala nějaká hudba nebo pejsek, tak měla maminka čas jí dohnat. Nemám pochyby o tom, že se v tu chvíli Emma cítila svobodná a cítila jakou moc má nad svým životem!

Přiznám se, že v posledních dnech se při Emmině chování ve mně probouzí vztek. Jak si může dovolit mě takhle nerespektovat? Dělat si co chce bez ohledu na nás rodiče? Jak mě může takhle zlobit a neposlouchat? To jako prostě zlobí? Takže já mám zlobivý dítě!

Ze všech těch posledních dnů Emmina zlobení jsem si odnesla jednu velkou lekci. Lekce se jmenuje: Nemusíš být hodná holka. Buď sama sebou! Kolikrát za život jsme my všechny slyšely slova jako:

  • Buď hodná holčička
  • Tohle hodné holky nedělají
  • Jestli nebudeš hodná, nebude …

Tady na světě žije velká spousta hodných holčiček. Jakoby jsme byly od přírody zlé?  Jakoby jsme chtěly někomu ubližovat?  Tohle nastavení nám často brání být sama sebou. Dovolit si žít život podle sebe. Potlačujeme svoji krásu, energii, pocity, divokost, spontánnost … potlačujeme sebe jenom proto, že se bojíme, abychom byly hodné holky.

Jestli jsem se něco od mateřství naučila tak to bylo to, že na začátku života je za vším tím, co děláme, láska. Za každým pohybem, slovem a emocí mojí Emmy je láska. Ona miluje sebe a díky tomu rozdává i lásku nám okolo. Když jsme sami sebou, jednáme na základě lásky, nemusíme se snažit být hodnou holkou.

Jo, už je to tak, nemám doma jenom hodnou holčičku. A jsem za to ráda! Emma je prostě sama sebou… Emma mi dává do života přesně ty lekce, které potřebuji, abych žila sama sebe.

Respekt jinak (než jsem si myslela)

Respekt jinak (než jsem si myslela)

Dneska bych chtěla napsat něco o respektu. O respektu ve vztazích. Respekt vnímám nejen ve vztahu s dětmi, ale i třeba v partnerství. Respekt ale u mě prodělal v poslední době značný vývoj. Dívám se na něj jinak.

Se slovem respekt se mi vždycky vybavila autorita. Musím respektovat autoritu. Jako dítě jsem měla většinou zafixovaný respekt k autoritě. K někomu staršímu, zkušenějšímu, chytřejšímu, rozumnějšímu apod. Třeba k učitelům ve škole. K tomuhle respektu se často vázala i poslušnost a strach. Autoritu jsem poslouchala a respektovala spíše ze strachu. Já byla přeci to nezkušené a nerozumné dítě, které nemá pravdu a neví, jak je to správně. Respekt pro mě znamenal poslouchat autoritu z motivu strachu.

Vlastně i teď se často dostávám do situací, kdy se takhle cítím. Cítím, že můj pohled na věc je hloupost nebo nesmysl, protože ten zkušenější a většinou starší člověk to ví přece lépe. Jenže kdo posoudí, kdo z nás má pravdu? Kdo to ví lépe?  Často se v takové situaci cítím jako dítě.

S Emmou jsem se najednou já sama měla stát tou autoritou. Autoritou, která ví všechno lépe a má pravdu. Zkušenějším a starším rodičem. Rodičem, který ví přesně, co takové malé dítě potřebuje, kdy to potřebuje a proč. Rodičem, který si ví rady v každé situaci a jeho řešení je to nejlepší. Když si nevím rady, tak se přece zeptám někoho zkušenějšího, který mi řekne jak je to správně a co mám dělat. Kamarádek s dětmi či odborníků na péči o dítě.

V roli autority se necítím vůbec dobře. Nesedí mi.  Nechci, aby mě Emma poslouchala ze strachu. Když roste strach, ztrácí se důvěra. Důvěra je pro mě ve vztazích hodně důležitá. Obzlášť ve vztazích s mými blízkými. Znamená to, že mě Emma nebude respektovat? Tady jsem si uvědomila o čem vlastně ten respekt je a jak ho u nás pěstovat.

Nyní na respektu vnímám jako zásadní to respektovat druhého, že má něco jinak a respektovat sebe, že já to mám jinak. Nehrát si na to, kdo má pravdu. Na otázku kdo to ví lépe je jediná odpověď: Já vím nejlépe, jak to mám já a jak to potřebuji a Emma ví nejlépe jak to má ona, jak to potřebuje.

Tenhle přístup mi vlastně pomáhá i v hádkách s manželem. Často jsme se hádali o věcech, na které máme odlišný názor. Hádky vypadaly jako slovní přestřelky, a často šly až do zraňujících slov. Naše poslední hádky už nejdou do tak zraňujících slov. Pomohl mi v tom právě respekt. Respektuji, že on to má jinak než já. Ale hlavně – pro mě důležitější: respektuji, že já to mám jinak. Na řadu věcí máme prostě odlišný názor.  Každý to máme jinak a ani jeden z nás to nemá špatně. Každý si totiž žijeme tu svou pravdu. Každý děláme to nejlepší, co umíme. Přesně tak, jak to potřebujeme.

A jak je to s respektem u Emmy? Tam se mi potvrdilo jednoduché pravidlo: děti jsou naše dokonalé zrcadlo. Když respektuji její potřeby, tak ona respektuje ty moje. Já respektuji ji = Ona respektuje mě. Když se tohle daří, tak je to fakt paráda. Jsme spokojené a jen tak si spolu žijeme. Na téhle vlně nejedeme stále. Často se do role autority pod vlivem stresu či strachu dostanu. Když si to uvědomím, změním přístup. Když ne, i to je dobře. Vidím, jak to nefunguje, jak nám v tom není dobře. O to větší radost pak mám z těch našich malých velkých úspěchů. Třeba, když se mi s Emmou podaří domluvit na tom, že teď hned potřebuji odejít, i když ona si zrovna nutně potřebuje pohrát. Odcházíme v klidu, bez breku.

Taky máte doma výjimečné osůbky?

Taky máte doma výjimečné osůbky?

V poslední době narážím na články o tom, jak dnešní rodiče vychovávají z dětí narcisty. Jak je špatné, podporovat děti v tom, aby se cítili výjimeční. Tyhle články ve mně často popíchnou moje staré rány z dětství. Pěkně mě naštvou. Říkám si, co se muselo autorovi článku jako člověku v dětství přihodit, když tohle píše. Potřeboval by asi pořádný žejdlík lásky. Tyhle rady většinou nevedou k ničemu dobrému. Buď člověka naštvou, nebo mu potvrdí jeho vlastní pocity nedostatečnosti.

Rozeznávám dva pocity výjimečnosti:

  • Pocit, že jsem v pořádku taková, jaká jsem. Uvědomuji si svoji hodnotu. Tím jaká jsem, jsem výjimečná. Moje hodnota není závislá na mých výsledcích.
  • Pocit, že jsem výjimečná tím, co jsem dokázala. Jsem výjimečná tím, kam jsem se dostala pracovně a společensky. Čeho jsem všeho dosáhla. Kým jsem se stala.

Zažívám oba pocity. U toho prvního cítím obrovskou radost a lásku. Život si užívám teď a tady. Nic neřeším. U toho druhého cítím pachuť. Pachuť, že to nejsem já. V druhém případě si připadám jako na lezecké stěně. Lezu, zdolám první úroveň a ejhle další už mě čeká. Kouknu se dolů a říkám si: Podívej, co si všechno zdolala, jsi dobrá. Kam až ses dostala. Co všechno si zvládla. Jenže tenhle pocit mě netankuje štěstím ani láskou. Přináší mi dočasné uspokojení a občas i obdiv ostatních, ale to je tak všechno. Čirá radost, láska a pocit štěstí tam není. Pro někoho dva podobné pocity. Pro mě diametrální rozdíl.

Přiznám se, že před narozením Emmy jsem většinu času žila v druhém pocitu. Ten první jsem neznala, nebo si ho spíše nepamatovala. Jsem přesvědčená, že v prvním pocitu žijeme, když se narodíme. Dříve či později narazíme na druhý pocit. Tak jak rosteme do dospělosti, se misky vah s oběma pocity začínají vyrovnávat a následně jeden z pocitů převáží. V mateřství se začala moje váha hýbat. Ani ne tak moje tělesná hmotnost, ale váha s těmihle pocity. Moje hodnota se začala hlásit o slovo. Díky mateřství jsem si tyhle dva pocity uvědomila a začínám je pomalu rozeznávat v každodenním životě.  Je to fuška, ale stojí to za to.

Emma je taková moje nenápadná pomocnice. Pomáhá mi si uvědomit, kdy se jen honím za výsledky, abych měla dobrý pocit ze sebe. Z toho, co jsem všechno za ten den zvládla. Ráno si řeknu, co bych měla za ten den stihnout. Třeba:

  • Uvařit teplou večeři, aby se to maso v lednici nezkazilo.
  • Jít s Emmou ven na hřiště, aby se provětrala a nebyla se mnou celý den zavřená doma.
  • Až Emma bude spát, udělat něco do práce.
  • Mezitím ještě vyprat a pověsit prádlo, vynést odpadky a další.

Jenže někdy prostě nemám chuť vařit. Někdy zase nemám chuť vytáhnout paty z domu. Někdy jsem tak unavená, že bych si nejraději dala šlofíka s Emmou. A víte co? Někdy nemám chuť dělat vůbec nic. A Emma to pozná. Když nemám chuť vařit a pustím se do toho, jasně mi to vaření bojkotuje. Když nemám chuť jít ven, ale jako správná máma bych přece měla, tak honím Emmu po domě s oblečením aspoň hodinu, než opravdu odejdeme. Někdy nemám náladu dělat vůbec nic no a to je pak s Emmou k nevydržení – bojkotuje všechny moje pokusy „co bych měla jako správná máma dělat“.

Když tyhle moje pokusy mít za ten den nějaké výsledky pustím. Sednu si s Emmou. Řeknu si, co bych tak teď chtěla dělat já. Řeknu to Emmě. Emma se na mě významně podívá a ukáže, co chce ona. Ústní komunikaci ještě pilujeme. Popravdě její odpověď je v 90% koj koj. Nakojíme. Pak jdeme dělat moji činnost. Někdy nemám chuť dělat vůbec nic, tak vezmu Emmu na písek, sednu si vedle ní a pozoruji, jak si hraje. Jenom tak jsme spolu. Když si takhle jedeme na společné vlně, tak si to moc užíváme. A právě v tyhle chvilky zažívám pocit čiré radosti a lásky.

V tyhle momenty vím, že jsem v pořádku taková, jaká jsem.  Vím, že tím, jaká jsem výjimečná. Emma je v pořádku, taková jaká je. Ona to ví. Děti to vědí. Jediné, co chtějí po nás je, abychom to taky věděli.

Úžasná osůbka

Úžasná osůbka

„Naše Emma má to nejlepší z nás.“

„Naše Emma má to nejhorší z nás.“

Jo, tak přesně tyhle věty si s manželem občas říkáme. Je ale zajímavé, že si je říkáme obě.  Jak je to možné, když Emma je stále jedna a tatáž osůbka? Nejdřív jsem si říkala, že to záleží na situaci, zda Emma provádí něco, co mi vadí a je za mojí hranicí nebo si prozpěvuje a nasadí ten její roztomilý úsměv. Říkám si, co to po nás chudák zdědila nebo jak je to úžasná osůbka. Ono to ale bude trochu jinak. Zjišťuji, že i v jedné situaci, cítím jak to první – negativní, tak to druhé – pozitivní. Třeba vaření Emmy. Emma si nabere rozinky, semínka a pár misek. Začne rozinky a semínka míchat a přesypávat z jedné misky do druhé. Během 10 minut jsou rozinky a semínka po celé kuchyni. Jeden den jsem fascinovaná tím, jak Emma sofistikovaně vaří, přesypává ingredience z jedné misky do druhé a ještě je u toho taaak roztomilá. Chce vařit stejně jako maminka. Krásně si sama trénuje svoje motorické dovednosti, sama se učí a roste. Druhý den se mě rozsypané rozinky a semínka na podlaze lepí na nohy, mám pocit, že se mě Emma snaží jen naštvat a utrousím směrem k ní protivnou poznámku. Říkám si po kom to má.

Když si Emma nazouvala boty a začala v nich chodit po domě, došlo mi to. Emma jenom odráží moje nastavení a náladu. Když vnímám sebe jako úžasnou osůbku, tak to samé vidím i u Emmy. Když dokáži být laskavá k sobě, dokáži být laskavá i k Emmě. Když sama sobě nadávám, nemám se ráda a nevidím svoji jedinečnost, tak pak i Emmu vnímám jako zločince, co mi dělá všechno naschvál. Zločince, který ode mě převzal všechny neduhy.

Otřepaná fráze, která se mi potvrzuje dnes a denně: Děti jsou naše DOKONALÉ zrcadlo. Slovo dokonalé je pro mě důležité, protože některé odrazy zrcadla si dost často neuvědomuji, nechci si je přiznat nebo je dokonce zásadně odmítám. Jak velkou negativní emoci u mě odraz vyvolává, tak velkou bolest a negativní emoci ve vztahu k sobě uvnitř často nosím. Na druhé straně jsou děti dokonalým ukazatelem a kompasem na cestě k sobě. Když jednám podle sebe, vnímám sebe a svoji jedinečnost, na Emmě to zaručeně poznám. Pak spolu proplouváme životem na jedné vlně. Na téhle vlně zažívám momenty, kdy cítím ryzí štěstí a lásku nejen k Emmě, ale taky k sobě.

Děti jsou úžasným darem. Darem je zrcadlo, které nám denně ukazují. Zrcadlo, díky kterému můžeme vidět sami sebe v té  nejlidštější podobě. Emma mi umožňuje sebereflexi. Vidět samu sebe svým opravdovým já. Vidět samu sebe svýma dětskýma očima. Tohle mi jiný dospělý člověk není schopen zprostředkovat.  Tuhle sebereflexi nevnímám jako cestu k lepšímu já, ale jako cestu k sobě, ke svému přirozenému já. Snažit se být kvůli Emmě lepším člověkem nikam nevede. Snažit se být sama sebou kvůli sobě přináší ovoce jak mě, tak Emmě. Takhle se posouvám dále a prožívám život plnohodnotněji.

V Emmině zrcadle často vidím bolest, vztek, smutek a řadu dalších nepříjemných pocitů, které jsem si za život nasbírala v sobě. Některé z nich nejsem schopna přijmout nebo je vůbec vidět. Odhaluji je postupně. Ty, které si uvědomím, prožiju je a řeším si je, tak ty mě posouvají blíže k sobě. A jak poznám, že jsem si problém v sobě už vyřešila? Kompas. Na Emmě to zaručeně poznám. Třeba tím, že v dané situaci dokážu v klidu komunikovat to, co je pro mě důležité. Emma místo vzteku reaguje jinak nebo vztek přijde, ale dokážeme ho spolu zvládnout bez újmy.  Tyhle moje malé posuny nejsou sice „vidět“ jako když si koupím nové šaty, ale umožňují mě žít plnohodnotnější život. Každý krok mi přidává o kousíček více štěstí a radosti do každého dne. Pojďme s dětmi objevovat své opravdové já a jeho krásy 🙂

Moc nad svým životem pohledem rodiče

Moc nad svým životem pohledem rodiče

V posledním článku jsem nakousla téma moci konkrétně potřeby dítěte mít moc nad svým životem. Potřebu moci nad svým životem má každý z nás. Někdo si tuto potřebu uvědomuje více, někdo méně. Někdo si ji naplňuje více, někdo méně. Z mého pohledu je to v praxi spíše ta druhá možnost – nad svým životem máme malou moc. Řada z vás si teď asi vybaví Váš život. Říkáte si, vždyť já jsem ten, kdo rozhoduje a jedná ve svém životě. Jsem svéprávný a rozhoduji se sám. Dělám si, co chci. Tohle téma se mě vůbec netýká. Tak přesně tohle bych si před rokem myslela taky. Skeptiky vyzývám, ať v tuto chvíli článek neopouští.

Emmě nechávám určitou moc například v oblasti jídla: do jídla ji nenutím, když je to možné, nechávám ji možnost volby, co bude jíst, nemáme každý den pevný jídelníček – počet jídel a čas jídla. Při procházkách nechávám možnost volby, zda chce jít nebo se vést v kočárku. Při výletech určených Emmě např. na hřiště určuje pořadí a aktivity Emma. Při aktivitách nechávám Emmě často volnou ruku. Často mám problém Emmě ten prostor pro moc dát. Ze zkušenosti vím, že nejsem zdaleka jediný rodič, který to takhle má. To, jaký prostor pro moc jsem schopna Emmě dopřát, totiž souvisí s mým nastavením. Konflikt nastává, když se její moc dostává za moje hranice. Mě ovlivňují hlavně tyhle aspekty:

  • Jak jsem schopna si stanovit svoje opravdové hranice a komunikovat je směrem k Emmě.
  • Jak jsem schopna identifikovat svoje každodenní potřeby a přání a realizovat je v praxi.
  • Jakou míru moci mám nad svým životem.

Tohle bych si asi přečetla i v chytrých knížkách o rodičovství. Jenže denní praxe mého života je na hony vzdálená skutečnému ideálu plné moci. Když jsem se podívala na svůj obyčejný všední den, zjistila jsem, v kolika mých činnostech nezažívám příjemné pocity. V řadě činností mám vlastně zapnutého autopilota. To je super zjištění, ale co s tím?  Když vypnu autopilota, co mám tedy dělat? Zjistila jsem, že vlastně ani nevím. V řadě situací ani neznám moje skutečné potřeby nebo hranice. Moje každodenní činnosti se dějí hlavně na základě myšlenek typu:

  • Tohle se musí dělat
  • Tohle by se mělo dělat
  • Tohle se ode mne očekává
  • Tohle dělá…, takže bych to měla taky dělat, jestli chci…
  • Tohle doporučuje …
  • Tohle dělám kvůli partnerovi, kamarádce apod.

Třeba každodenní vaření teplého/příprava domácího jídla pro manžela a dceru. Činnost, která mi zabere velkou část dne. Přitom v řadě dní nemám vůbec chuť ani vytahovat nádobí, natož vařit.

V těch každodenních myšlenkách mi prostě něco chybělo. Byla jsem to já. Co vlastně chci já. Jaké jsou moje každodenní potřeby? Kde jsou moje hranice? Přes všechny ty myšlenky a vzorce, které jsem cestou od narození až do dospělosti nasbírala z okolí, vlastně ani nevidím svoje potřeby a hranice.

Emma mi je v tomhle inspirací. Dětí vědí naprosto přesně, co chtějí a kde jsou jejich hranice. Nás dospělé to občas až děsí, protože jsme často sami tohle svoje „vědomí“ cestou v dětství ztratili nebo ho spíš zahrabali pod tuny zákazů, příkazů, rad a doporučení. Už od narození je nám do hlavy vtloukáno, co se musí a co se má. Sami jedeme na vlně „to se musí“ a tak nám potřeba moci u dětí často přijde jako:

  • Nevědomost – dítě je třeba výchovou tvarovat, aby zapadlo do společnosti.
  • Sobectví – dítě je třeba naučit úctě k druhým lidem.
  • Rozmazlenost – dítě se musí přizpůsobit rodiči.
  • Naschvály – dítě je vychytralé a řadu věcí rodičům dělá naschvál.

Zkuste se podívat hlouběji za tyto přesvědčení. Máma v módu autopilot u nás nefunguje.  Když vypnu autopilota, spolupráce a komunikace s Emmou nám jde mnohem lépe. Vyberte si den a zkuste vypnout autopilota. Možná o sobě zjistíte něco nového 🙂