Browsed by
Archiv pro štítek: osobní růst

Respekt jinak (než jsem si myslela)

Respekt jinak (než jsem si myslela)

Dneska bych chtěla napsat něco o respektu. O respektu ve vztazích. Respekt vnímám nejen ve vztahu s dětmi, ale i třeba v partnerství. Respekt ale u mě prodělal v poslední době značný vývoj. Dívám se na něj jinak.

Se slovem respekt se mi vždycky vybavila autorita. Musím respektovat autoritu. Jako dítě jsem měla většinou zafixovaný respekt k autoritě. K někomu staršímu, zkušenějšímu, chytřejšímu, rozumnějšímu apod. Třeba k učitelům ve škole. K tomuhle respektu se často vázala i poslušnost a strach. Autoritu jsem poslouchala a respektovala spíše ze strachu. Já byla přeci to nezkušené a nerozumné dítě, které nemá pravdu a neví, jak je to správně. Respekt pro mě znamenal poslouchat autoritu z motivu strachu.

Vlastně i teď se často dostávám do situací, kdy se takhle cítím. Cítím, že můj pohled na věc je hloupost nebo nesmysl, protože ten zkušenější a většinou starší člověk to ví přece lépe. Jenže kdo posoudí, kdo z nás má pravdu? Kdo to ví lépe?  Často se v takové situaci cítím jako dítě.

S Emmou jsem se najednou já sama měla stát tou autoritou. Autoritou, která ví všechno lépe a má pravdu. Zkušenějším a starším rodičem. Rodičem, který ví přesně, co takové malé dítě potřebuje, kdy to potřebuje a proč. Rodičem, který si ví rady v každé situaci a jeho řešení je to nejlepší. Když si nevím rady, tak se přece zeptám někoho zkušenějšího, který mi řekne jak je to správně a co mám dělat. Kamarádek s dětmi či odborníků na péči o dítě.

V roli autority se necítím vůbec dobře. Nesedí mi.  Nechci, aby mě Emma poslouchala ze strachu. Když roste strach, ztrácí se důvěra. Důvěra je pro mě ve vztazích hodně důležitá. Obzlášť ve vztazích s mými blízkými. Znamená to, že mě Emma nebude respektovat? Tady jsem si uvědomila o čem vlastně ten respekt je a jak ho u nás pěstovat.

Nyní na respektu vnímám jako zásadní to respektovat druhého, že má něco jinak a respektovat sebe, že já to mám jinak. Nehrát si na to, kdo má pravdu. Na otázku kdo to ví lépe je jediná odpověď: Já vím nejlépe, jak to mám já a jak to potřebuji a Emma ví nejlépe jak to má ona, jak to potřebuje.

Tenhle přístup mi vlastně pomáhá i v hádkách s manželem. Často jsme se hádali o věcech, na které máme odlišný názor. Hádky vypadaly jako slovní přestřelky, a často šly až do zraňujících slov. Naše poslední hádky už nejdou do tak zraňujících slov. Pomohl mi v tom právě respekt. Respektuji, že on to má jinak než já. Ale hlavně – pro mě důležitější: respektuji, že já to mám jinak. Na řadu věcí máme prostě odlišný názor.  Každý to máme jinak a ani jeden z nás to nemá špatně. Každý si totiž žijeme tu svou pravdu. Každý děláme to nejlepší, co umíme. Přesně tak, jak to potřebujeme.

A jak je to s respektem u Emmy? Tam se mi potvrdilo jednoduché pravidlo: děti jsou naše dokonalé zrcadlo. Když respektuji její potřeby, tak ona respektuje ty moje. Já respektuji ji = Ona respektuje mě. Když se tohle daří, tak je to fakt paráda. Jsme spokojené a jen tak si spolu žijeme. Na téhle vlně nejedeme stále. Často se do role autority pod vlivem stresu či strachu dostanu. Když si to uvědomím, změním přístup. Když ne, i to je dobře. Vidím, jak to nefunguje, jak nám v tom není dobře. O to větší radost pak mám z těch našich malých velkých úspěchů. Třeba, když se mi s Emmou podaří domluvit na tom, že teď hned potřebuji odejít, i když ona si zrovna nutně potřebuje pohrát. Odcházíme v klidu, bez breku.

Taky máte doma výjimečné osůbky?

Taky máte doma výjimečné osůbky?

V poslední době narážím na články o tom, jak dnešní rodiče vychovávají z dětí narcisty. Jak je špatné, podporovat děti v tom, aby se cítili výjimeční. Tyhle články ve mně často popíchnou moje staré rány z dětství. Pěkně mě naštvou. Říkám si, co se muselo autorovi článku jako člověku v dětství přihodit, když tohle píše. Potřeboval by asi pořádný žejdlík lásky. Tyhle rady většinou nevedou k ničemu dobrému. Buď člověka naštvou, nebo mu potvrdí jeho vlastní pocity nedostatečnosti.

Rozeznávám dva pocity výjimečnosti:

  • Pocit, že jsem v pořádku taková, jaká jsem. Uvědomuji si svoji hodnotu. Tím jaká jsem, jsem výjimečná. Moje hodnota není závislá na mých výsledcích.
  • Pocit, že jsem výjimečná tím, co jsem dokázala. Jsem výjimečná tím, kam jsem se dostala pracovně a společensky. Čeho jsem všeho dosáhla. Kým jsem se stala.

Zažívám oba pocity. U toho prvního cítím obrovskou radost a lásku. Život si užívám teď a tady. Nic neřeším. U toho druhého cítím pachuť. Pachuť, že to nejsem já. V druhém případě si připadám jako na lezecké stěně. Lezu, zdolám první úroveň a ejhle další už mě čeká. Kouknu se dolů a říkám si: Podívej, co si všechno zdolala, jsi dobrá. Kam až ses dostala. Co všechno si zvládla. Jenže tenhle pocit mě netankuje štěstím ani láskou. Přináší mi dočasné uspokojení a občas i obdiv ostatních, ale to je tak všechno. Čirá radost, láska a pocit štěstí tam není. Pro někoho dva podobné pocity. Pro mě diametrální rozdíl.

Přiznám se, že před narozením Emmy jsem většinu času žila v druhém pocitu. Ten první jsem neznala, nebo si ho spíše nepamatovala. Jsem přesvědčená, že v prvním pocitu žijeme, když se narodíme. Dříve či později narazíme na druhý pocit. Tak jak rosteme do dospělosti, se misky vah s oběma pocity začínají vyrovnávat a následně jeden z pocitů převáží. V mateřství se začala moje váha hýbat. Ani ne tak moje tělesná hmotnost, ale váha s těmihle pocity. Moje hodnota se začala hlásit o slovo. Díky mateřství jsem si tyhle dva pocity uvědomila a začínám je pomalu rozeznávat v každodenním životě.  Je to fuška, ale stojí to za to.

Emma je taková moje nenápadná pomocnice. Pomáhá mi si uvědomit, kdy se jen honím za výsledky, abych měla dobrý pocit ze sebe. Z toho, co jsem všechno za ten den zvládla. Ráno si řeknu, co bych měla za ten den stihnout. Třeba:

  • Uvařit teplou večeři, aby se to maso v lednici nezkazilo.
  • Jít s Emmou ven na hřiště, aby se provětrala a nebyla se mnou celý den zavřená doma.
  • Až Emma bude spát, udělat něco do práce.
  • Mezitím ještě vyprat a pověsit prádlo, vynést odpadky a další.

Jenže někdy prostě nemám chuť vařit. Někdy zase nemám chuť vytáhnout paty z domu. Někdy jsem tak unavená, že bych si nejraději dala šlofíka s Emmou. A víte co? Někdy nemám chuť dělat vůbec nic. A Emma to pozná. Když nemám chuť vařit a pustím se do toho, jasně mi to vaření bojkotuje. Když nemám chuť jít ven, ale jako správná máma bych přece měla, tak honím Emmu po domě s oblečením aspoň hodinu, než opravdu odejdeme. Někdy nemám náladu dělat vůbec nic no a to je pak s Emmou k nevydržení – bojkotuje všechny moje pokusy „co bych měla jako správná máma dělat“.

Když tyhle moje pokusy mít za ten den nějaké výsledky pustím. Sednu si s Emmou. Řeknu si, co bych tak teď chtěla dělat já. Řeknu to Emmě. Emma se na mě významně podívá a ukáže, co chce ona. Ústní komunikaci ještě pilujeme. Popravdě její odpověď je v 90% koj koj. Nakojíme. Pak jdeme dělat moji činnost. Někdy nemám chuť dělat vůbec nic, tak vezmu Emmu na písek, sednu si vedle ní a pozoruji, jak si hraje. Jenom tak jsme spolu. Když si takhle jedeme na společné vlně, tak si to moc užíváme. A právě v tyhle chvilky zažívám pocit čiré radosti a lásky.

V tyhle momenty vím, že jsem v pořádku taková, jaká jsem.  Vím, že tím, jaká jsem výjimečná. Emma je v pořádku, taková jaká je. Ona to ví. Děti to vědí. Jediné, co chtějí po nás je, abychom to taky věděli.

Úžasná osůbka

Úžasná osůbka

„Naše Emma má to nejlepší z nás.“

„Naše Emma má to nejhorší z nás.“

Jo, tak přesně tyhle věty si s manželem občas říkáme. Je ale zajímavé, že si je říkáme obě.  Jak je to možné, když Emma je stále jedna a tatáž osůbka? Nejdřív jsem si říkala, že to záleží na situaci, zda Emma provádí něco, co mi vadí a je za mojí hranicí nebo si prozpěvuje a nasadí ten její roztomilý úsměv. Říkám si, co to po nás chudák zdědila nebo jak je to úžasná osůbka. Ono to ale bude trochu jinak. Zjišťuji, že i v jedné situaci, cítím jak to první – negativní, tak to druhé – pozitivní. Třeba vaření Emmy. Emma si nabere rozinky, semínka a pár misek. Začne rozinky a semínka míchat a přesypávat z jedné misky do druhé. Během 10 minut jsou rozinky a semínka po celé kuchyni. Jeden den jsem fascinovaná tím, jak Emma sofistikovaně vaří, přesypává ingredience z jedné misky do druhé a ještě je u toho taaak roztomilá. Chce vařit stejně jako maminka. Krásně si sama trénuje svoje motorické dovednosti, sama se učí a roste. Druhý den se mě rozsypané rozinky a semínka na podlaze lepí na nohy, mám pocit, že se mě Emma snaží jen naštvat a utrousím směrem k ní protivnou poznámku. Říkám si po kom to má.

Když si Emma nazouvala boty a začala v nich chodit po domě, došlo mi to. Emma jenom odráží moje nastavení a náladu. Když vnímám sebe jako úžasnou osůbku, tak to samé vidím i u Emmy. Když dokáži být laskavá k sobě, dokáži být laskavá i k Emmě. Když sama sobě nadávám, nemám se ráda a nevidím svoji jedinečnost, tak pak i Emmu vnímám jako zločince, co mi dělá všechno naschvál. Zločince, který ode mě převzal všechny neduhy.

Otřepaná fráze, která se mi potvrzuje dnes a denně: Děti jsou naše DOKONALÉ zrcadlo. Slovo dokonalé je pro mě důležité, protože některé odrazy zrcadla si dost často neuvědomuji, nechci si je přiznat nebo je dokonce zásadně odmítám. Jak velkou negativní emoci u mě odraz vyvolává, tak velkou bolest a negativní emoci ve vztahu k sobě uvnitř často nosím. Na druhé straně jsou děti dokonalým ukazatelem a kompasem na cestě k sobě. Když jednám podle sebe, vnímám sebe a svoji jedinečnost, na Emmě to zaručeně poznám. Pak spolu proplouváme životem na jedné vlně. Na téhle vlně zažívám momenty, kdy cítím ryzí štěstí a lásku nejen k Emmě, ale taky k sobě.

Děti jsou úžasným darem. Darem je zrcadlo, které nám denně ukazují. Zrcadlo, díky kterému můžeme vidět sami sebe v té  nejlidštější podobě. Emma mi umožňuje sebereflexi. Vidět samu sebe svým opravdovým já. Vidět samu sebe svýma dětskýma očima. Tohle mi jiný dospělý člověk není schopen zprostředkovat.  Tuhle sebereflexi nevnímám jako cestu k lepšímu já, ale jako cestu k sobě, ke svému přirozenému já. Snažit se být kvůli Emmě lepším člověkem nikam nevede. Snažit se být sama sebou kvůli sobě přináší ovoce jak mě, tak Emmě. Takhle se posouvám dále a prožívám život plnohodnotněji.

V Emmině zrcadle často vidím bolest, vztek, smutek a řadu dalších nepříjemných pocitů, které jsem si za život nasbírala v sobě. Některé z nich nejsem schopna přijmout nebo je vůbec vidět. Odhaluji je postupně. Ty, které si uvědomím, prožiju je a řeším si je, tak ty mě posouvají blíže k sobě. A jak poznám, že jsem si problém v sobě už vyřešila? Kompas. Na Emmě to zaručeně poznám. Třeba tím, že v dané situaci dokážu v klidu komunikovat to, co je pro mě důležité. Emma místo vzteku reaguje jinak nebo vztek přijde, ale dokážeme ho spolu zvládnout bez újmy.  Tyhle moje malé posuny nejsou sice „vidět“ jako když si koupím nové šaty, ale umožňují mě žít plnohodnotnější život. Každý krok mi přidává o kousíček více štěstí a radosti do každého dne. Pojďme s dětmi objevovat své opravdové já a jeho krásy 🙂

Moc nad svým životem pohledem rodiče

Moc nad svým životem pohledem rodiče

V posledním článku jsem nakousla téma moci konkrétně potřeby dítěte mít moc nad svým životem. Potřebu moci nad svým životem má každý z nás. Někdo si tuto potřebu uvědomuje více, někdo méně. Někdo si ji naplňuje více, někdo méně. Z mého pohledu je to v praxi spíše ta druhá možnost – nad svým životem máme malou moc. Řada z vás si teď asi vybaví Váš život. Říkáte si, vždyť já jsem ten, kdo rozhoduje a jedná ve svém životě. Jsem svéprávný a rozhoduji se sám. Dělám si, co chci. Tohle téma se mě vůbec netýká. Tak přesně tohle bych si před rokem myslela taky. Skeptiky vyzývám, ať v tuto chvíli článek neopouští.

Emmě nechávám určitou moc například v oblasti jídla: do jídla ji nenutím, když je to možné, nechávám ji možnost volby, co bude jíst, nemáme každý den pevný jídelníček – počet jídel a čas jídla. Při procházkách nechávám možnost volby, zda chce jít nebo se vést v kočárku. Při výletech určených Emmě např. na hřiště určuje pořadí a aktivity Emma. Při aktivitách nechávám Emmě často volnou ruku. Často mám problém Emmě ten prostor pro moc dát. Ze zkušenosti vím, že nejsem zdaleka jediný rodič, který to takhle má. To, jaký prostor pro moc jsem schopna Emmě dopřát, totiž souvisí s mým nastavením. Konflikt nastává, když se její moc dostává za moje hranice. Mě ovlivňují hlavně tyhle aspekty:

  • Jak jsem schopna si stanovit svoje opravdové hranice a komunikovat je směrem k Emmě.
  • Jak jsem schopna identifikovat svoje každodenní potřeby a přání a realizovat je v praxi.
  • Jakou míru moci mám nad svým životem.

Tohle bych si asi přečetla i v chytrých knížkách o rodičovství. Jenže denní praxe mého života je na hony vzdálená skutečnému ideálu plné moci. Když jsem se podívala na svůj obyčejný všední den, zjistila jsem, v kolika mých činnostech nezažívám příjemné pocity. V řadě činností mám vlastně zapnutého autopilota. To je super zjištění, ale co s tím?  Když vypnu autopilota, co mám tedy dělat? Zjistila jsem, že vlastně ani nevím. V řadě situací ani neznám moje skutečné potřeby nebo hranice. Moje každodenní činnosti se dějí hlavně na základě myšlenek typu:

  • Tohle se musí dělat
  • Tohle by se mělo dělat
  • Tohle se ode mne očekává
  • Tohle dělá…, takže bych to měla taky dělat, jestli chci…
  • Tohle doporučuje …
  • Tohle dělám kvůli partnerovi, kamarádce apod.

Třeba každodenní vaření teplého/příprava domácího jídla pro manžela a dceru. Činnost, která mi zabere velkou část dne. Přitom v řadě dní nemám vůbec chuť ani vytahovat nádobí, natož vařit.

V těch každodenních myšlenkách mi prostě něco chybělo. Byla jsem to já. Co vlastně chci já. Jaké jsou moje každodenní potřeby? Kde jsou moje hranice? Přes všechny ty myšlenky a vzorce, které jsem cestou od narození až do dospělosti nasbírala z okolí, vlastně ani nevidím svoje potřeby a hranice.

Emma mi je v tomhle inspirací. Dětí vědí naprosto přesně, co chtějí a kde jsou jejich hranice. Nás dospělé to občas až děsí, protože jsme často sami tohle svoje „vědomí“ cestou v dětství ztratili nebo ho spíš zahrabali pod tuny zákazů, příkazů, rad a doporučení. Už od narození je nám do hlavy vtloukáno, co se musí a co se má. Sami jedeme na vlně „to se musí“ a tak nám potřeba moci u dětí často přijde jako:

  • Nevědomost – dítě je třeba výchovou tvarovat, aby zapadlo do společnosti.
  • Sobectví – dítě je třeba naučit úctě k druhým lidem.
  • Rozmazlenost – dítě se musí přizpůsobit rodiči.
  • Naschvály – dítě je vychytralé a řadu věcí rodičům dělá naschvál.

Zkuste se podívat hlouběji za tyto přesvědčení. Máma v módu autopilot u nás nefunguje.  Když vypnu autopilota, spolupráce a komunikace s Emmou nám jde mnohem lépe. Vyberte si den a zkuste vypnout autopilota. Možná o sobě zjistíte něco nového 🙂