Browsed by
Archiv pro štítek: růst

Úžasná osůbka

Úžasná osůbka

„Naše Emma má to nejlepší z nás.“

„Naše Emma má to nejhorší z nás.“

Jo, tak přesně tyhle věty si s manželem občas říkáme. Je ale zajímavé, že si je říkáme obě.  Jak je to možné, když Emma je stále jedna a tatáž osůbka? Nejdřív jsem si říkala, že to záleží na situaci, zda Emma provádí něco, co mi vadí a je za mojí hranicí nebo si prozpěvuje a nasadí ten její roztomilý úsměv. Říkám si, co to po nás chudák zdědila nebo jak je to úžasná osůbka. Ono to ale bude trochu jinak. Zjišťuji, že i v jedné situaci, cítím jak to první – negativní, tak to druhé – pozitivní. Třeba vaření Emmy. Emma si nabere rozinky, semínka a pár misek. Začne rozinky a semínka míchat a přesypávat z jedné misky do druhé. Během 10 minut jsou rozinky a semínka po celé kuchyni. Jeden den jsem fascinovaná tím, jak Emma sofistikovaně vaří, přesypává ingredience z jedné misky do druhé a ještě je u toho taaak roztomilá. Chce vařit stejně jako maminka. Krásně si sama trénuje svoje motorické dovednosti, sama se učí a roste. Druhý den se mě rozsypané rozinky a semínka na podlaze lepí na nohy, mám pocit, že se mě Emma snaží jen naštvat a utrousím směrem k ní protivnou poznámku. Říkám si po kom to má.

Když si Emma nazouvala boty a začala v nich chodit po domě, došlo mi to. Emma jenom odráží moje nastavení a náladu. Když vnímám sebe jako úžasnou osůbku, tak to samé vidím i u Emmy. Když dokáži být laskavá k sobě, dokáži být laskavá i k Emmě. Když sama sobě nadávám, nemám se ráda a nevidím svoji jedinečnost, tak pak i Emmu vnímám jako zločince, co mi dělá všechno naschvál. Zločince, který ode mě převzal všechny neduhy.

Otřepaná fráze, která se mi potvrzuje dnes a denně: Děti jsou naše DOKONALÉ zrcadlo. Slovo dokonalé je pro mě důležité, protože některé odrazy zrcadla si dost často neuvědomuji, nechci si je přiznat nebo je dokonce zásadně odmítám. Jak velkou negativní emoci u mě odraz vyvolává, tak velkou bolest a negativní emoci ve vztahu k sobě uvnitř často nosím. Na druhé straně jsou děti dokonalým ukazatelem a kompasem na cestě k sobě. Když jednám podle sebe, vnímám sebe a svoji jedinečnost, na Emmě to zaručeně poznám. Pak spolu proplouváme životem na jedné vlně. Na téhle vlně zažívám momenty, kdy cítím ryzí štěstí a lásku nejen k Emmě, ale taky k sobě.

Děti jsou úžasným darem. Darem je zrcadlo, které nám denně ukazují. Zrcadlo, díky kterému můžeme vidět sami sebe v té  nejlidštější podobě. Emma mi umožňuje sebereflexi. Vidět samu sebe svým opravdovým já. Vidět samu sebe svýma dětskýma očima. Tohle mi jiný dospělý člověk není schopen zprostředkovat.  Tuhle sebereflexi nevnímám jako cestu k lepšímu já, ale jako cestu k sobě, ke svému přirozenému já. Snažit se být kvůli Emmě lepším člověkem nikam nevede. Snažit se být sama sebou kvůli sobě přináší ovoce jak mě, tak Emmě. Takhle se posouvám dále a prožívám život plnohodnotněji.

V Emmině zrcadle často vidím bolest, vztek, smutek a řadu dalších nepříjemných pocitů, které jsem si za život nasbírala v sobě. Některé z nich nejsem schopna přijmout nebo je vůbec vidět. Odhaluji je postupně. Ty, které si uvědomím, prožiju je a řeším si je, tak ty mě posouvají blíže k sobě. A jak poznám, že jsem si problém v sobě už vyřešila? Kompas. Na Emmě to zaručeně poznám. Třeba tím, že v dané situaci dokážu v klidu komunikovat to, co je pro mě důležité. Emma místo vzteku reaguje jinak nebo vztek přijde, ale dokážeme ho spolu zvládnout bez újmy.  Tyhle moje malé posuny nejsou sice „vidět“ jako když si koupím nové šaty, ale umožňují mě žít plnohodnotnější život. Každý krok mi přidává o kousíček více štěstí a radosti do každého dne. Pojďme s dětmi objevovat své opravdové já a jeho krásy 🙂

Iluze dokonalosti

Iluze dokonalosti

Občas přemýšlím o tom, jak nám Facebook vytváří iluzi o životě druhých a vrhá stín na náš vlastní život. Když si člověk otevře Facebook, vidí, jak si jeho známí užívají pláže v Karibiku, jeho kamarádka právě slaví složení státnic, jeho ségra se chlubí prvními krůčky svého syna apod. Status typu dnes se mi nic nedaří, mám ze sebe hrozný pocit, jsem na nic, těžko u někoho nalezneme. V hlavě se nám tak vytváří iluze o ideálních životech ostatních. Začínáme svůj život srovnávat s životem ostatních, resp. s iluzí života ostatních. Jak v tomhle světle vypadá náš život? Upřímně se přiznávám, že můj život je v tomhle světle obyčejný a hořký. Mateřství je krásné období, ale může být tím nejtěžším obdobím v životě ženy. Pro pocity, které mámy zažívají, nemá dnešní společnost často pochopení. S Emmou zažívám nejkrásnější dny ve svém životě, ale i ty nejtěžší. Ty nejkrásnější si užívám a naplňují mě štěstím. V těch nejtěžších trpím. Jenom díky těm nejtěžším si ale uvědomím řadu věcí a posouvám se dále.

Jestli máte díky mým článkům iluzi o tom, jak jsem citlivá a dokonalá máma, tak vás nyní zklamu. Chtěla bych tuhle iluzi zbořit sdílením jedné z dosud nejtěžších situací, které jsem s Emmou zažila. Byl teplý jarní den a všichni jsme se vydali na výlet do minizoo. Minizoo jsme si všichni moc užili. Na konci prohlídky se ale manžel zranil a museli jsme urychleně na pohotovost. Oba dva s manželem jsme byli nervózní. Hrozně jsem se o manžela bála a hlavou se mi honili tragické scénáře. Už při nasedání do auta Emma protestovala. V autě se Emma hrozně rozbrečela a svíjela se tak, že se v autosedačce celá posunula a zasekla. Při pláči Emmy a zranění manžela se mi v hlavě honilo tisíc myšlenek. Byla jsem zoufalá. Nevěděla jsem co Emmě říct, aby se uklidnila a dojeli jsme v klidu na pohotovost. Její řev ve mně vyvolával stres, strach a vztek. Hlavou se mi honily myšlenky jako:

  • Nikdy neposlechne. Musí být po jejím. Je tvrdohlavá.
  • Nechápe, že musíme dojet na pohotovost.
  • Řve, jak kdybychom jí mučili.
  • Nevím, co už mám říct, aby se uklidnila.

Zuby nehty jsem se držela, abych  z pusy nevypustila slova, která by jí ublížila. Tlak ve mně rostl s růstem řevu Emmy. Emocím jsem podlehla. Z pusy mi vyšla slova, kterých zpětně opravdu lituji. Rezignovala jsem. Cítila jsem se hrozně. Tohle není to, co chci Emmě do života předat. Selhala jsem.

Když se zpětně zamyslím nad situací, je mi jasné, že Emma měla prostě strach. Strach, že s jejím nejbližším světem je něco v nepořádku. Její nejbližší jsou nejistí, nervózní a mají strach. Necítila se v bezpečí a zrcadlila jen naše pocity. V emocích jsem nebyla schopná tohle zavnímat a včas ukočírovat moje negativní emoce. Nebyla jsem schopná tam být pro ni. Pocity, že jsem jako máma selhala, jsou jedny z nejhorších, které jsem dosud zažila. Po tomhle zážitku bych na Facebook měla napsat status: „Dnes jsem selhala jako máma. Je mi z toho na nic.“

Tyhle situace se vždycky vynoří nečekaně a ukážou mi, že jsem jen člověk s emocemi, který chybuje. Když se mi podaří vypořádat s emocemi typu, jak jsem strašná matka, když jsem tohle dopustila, zjistím, že právě díky těmhle situacím vyrostu nejen jako máma, ale i jako člověk. Když se podívám zpět na celý rok a půl prožitý s Emmou vidím posun. Na začátku jsem se zmítala v emocích pokaždé, když Emma propukla v pláč, nedokázala jsem situaci vyřešit v klidu. Postupem času získávám schopnost lépe se vypořádat s vlastními pocity a být tu pro Emmu. Situací, kdy se neovládnu a Emmě spíše přitížím, je méně. Když se mi stane, že se neovládnu, tak se Emmě poté v klidu omluvím a vysvětlím jí, proč jsem se tak zachovala například, že jsem měla velký strach o tatínka.

Všednost dní tak narušují nejen krásné okamžiky, kdy jsem doslova naplněná štěstím a láskou, ale i pocity naprostého selhání a zoufalství. O krásné okamžiky se ráda podělím a sdílím je dále. S těmi nejtěžšími se nechlubím, ale jsou stejně cenné jako ty krásné. Oproti iluzi dokonalosti života druhých, která je vytvářena na sociálních sítích, by se můj život mohl zdát obyčejný a hořký. Přesto právě díky těmhle chvílím vím, že žiji opravdový život se všemi emocemi, které k němu patří.

Představy o mateřství

Představy o mateřství

Těhotenství je krásný stav. Člověk má něco okolo devíti měsíců na to připravit se na příchod malého človíčka.  Devět měsíců na přemýšlení o tom, jaké to naše děťátko asi bude. Bude blonďaté po mamince nebo hnědovlasé po tatínkovi?  Naváže na tradici a bude z něho právník po dědečkovi a tatínkovi? Doufám, že nebude tvrdohlavé po tatínkovi! Snad nebude moc přecitlivělé! Nepřemýšlíme jen o tom, jaké naše dítě bude, ale i jak budeme fungovat v mateřském životě. Jak proboha přežijeme to odříznutí od pracovního a společenského života nebo jak si užijeme mateřskou dovolenou. Doufáme, že budeme mít spavé miminko, protože přeci tak rádi spíme! I po narození miminka v představách o tom, jaké bude a jak s ním budeme fungovat v každodenním životě, pokračujeme.

Je to naše první dítě, takže si necháme poradit od „zkušenějších“. Naše máma z nás vychovala slušného člověka, takže určitě ví jak na to. Dáme na maminčiny rady. Existuje plno knih od uznávaných expertů a odborníků z oblasti péče o dítě. Využijeme tedy zkušenosti těchto odborníků. Naše kamarádky, které již mají děti, nám dají plno cenných rad, které se jim osvědčily. K našim představám se tak přidají ještě představy dalšího zástupu zkušenějších na péči o dítě.

Než se Emma narodila, v hlavě se mi honily nejrůznější PŘEDSTAVY. Třeba jsem si představovala, jak budu s Emmou vyrážet na dlouhé cesty s kočárkem do přírody a tím se udržovat v kondici. V ložnici jsem  měla nachystanou krásně vybavenou postýlku pro její sladké sny včetně monitoru dechu. Představovala jsem si, jak jí budu vyvářet nejrůznější dětské příkrmy a plánovat jí jídelníček. Od ostatních jsem dostala rady typu: hlavně dítě nerozmazlovat nošením na rukou, kojení se musí řídit přesným plánem, dítě musí být zvyklé jezdit v kočárku. Byla jsem odhodlána jakýkoliv její pláč řešit, resp. potlačovat, protože přeci nemůžu dopustit, aby moje miminko bylo nešťastné a plakalo.

Plná mých představ a dobrých rad jsem se pustila do zaměstnání jménem mateřství. Po několika měsících jsem ale zjistila jednu překvapivou věc. Ono to nefungovalo. Moje představy a očekávání často v mé mateřské realitě dost tvrdě narazily. Ani fungování podle doporučení a rad od zkušenějších nefungovalo. Emma prvních 10 měsíců kočárek často bojkotovala. Srdce a žaludek na to nechat svoje dítě řvát dvě hodiny v kočárku jsem opravdu neměla, takže žádné dlouhé procházky se nekonaly. Naopak první měsíce jsem byla s Emmou zavřená doma, většinou u kojení. Postýlka měla úspěch měsíc, poté jsem Emmu v zájmu zachování svých posledních psychických i fyzických sil přesunula do naší postele. No, aspoň se vyřádím na přípravě dětských kašiček, říkala jsem si. Opět mimo. Domácí jídlo z bio surovin vařené a podávané s láskou doteď nepřekonalo mojí domácí mléčnou farmu. Potlačování breku a dalších Emminých negativních emocí za každou cenu také není to pravé ořechové.

Z těch prvních 17 měsíců života s Emmou jsem si tak odnesla jednu věc. Pokud chci, abychom s Emmou byly obě spokojené, společně dobře fungovaly a z Emmy vyrostla plnohodnotná citlivá žena, musím se většiny představ ZBAVIT. Nejsem tu od toho, abych řídila Emmě život a obrušovala jí jako diamant podle mých představ a přání. Roli rodiče spíše chápu jako roli zkušenějšího průvodce na cestě k dospělému životu (možná i déle :)).  Emma je člověk se svými potřebami, přáními a emocemi stejně jako já, jenom s o něco málo méně zkušenostmi. V rodičovství je tak pro mě důležitá OTEVŘENOST.  Být otevřená novým zkušenostem, být přístupná změně. Jít za hranice svých představ. Nejen předávat znalosti a dovednosti Emmě, ale i přijímat poznatky od ní.  Nejen pozorovat, jak Emma roste ale růst s ní.

Jsem přesvědčená, že naše představy a dobré rady zkušených jsou překážkou v poznání sebe, svého dítěte a našich potřeb. Když bez přemýšlení aplikujeme rady zkušenějších, může se stát, že budeme dlouho setrvávat v nefunkčním řešení a okrademe se tím o možnost poznat naše dítě, ale hlavně poznat i sebe. Díky sebereflexi ve vztahu s naším dítětem můžeme objevit řadu nefunkčních vzorců našeho myšlení, které jsme si odnesli z dětství.  Otevřenost nás zase může přivést k novým řešením situací a nabourat některé nevyhovující stereotypy v našem životě.  Když zvládneme potlačit svoje „dospělá“ ega a otevřít se vůči našim dětem, můžeme nejen pozorovat, jak naše děti rostou, můžeme růst s nimi.