Browsed by
Archiv pro štítek: stres

Iluze dokonalosti

Iluze dokonalosti

Občas přemýšlím o tom, jak nám Facebook vytváří iluzi o životě druhých a vrhá stín na náš vlastní život. Když si člověk otevře Facebook, vidí, jak si jeho známí užívají pláže v Karibiku, jeho kamarádka právě slaví složení státnic, jeho ségra se chlubí prvními krůčky svého syna apod. Status typu dnes se mi nic nedaří, mám ze sebe hrozný pocit, jsem na nic, těžko u někoho nalezneme. V hlavě se nám tak vytváří iluze o ideálních životech ostatních. Začínáme svůj život srovnávat s životem ostatních, resp. s iluzí života ostatních. Jak v tomhle světle vypadá náš život? Upřímně se přiznávám, že můj život je v tomhle světle obyčejný a hořký. Mateřství je krásné období, ale může být tím nejtěžším obdobím v životě ženy. Pro pocity, které mámy zažívají, nemá dnešní společnost často pochopení. S Emmou zažívám nejkrásnější dny ve svém životě, ale i ty nejtěžší. Ty nejkrásnější si užívám a naplňují mě štěstím. V těch nejtěžších trpím. Jenom díky těm nejtěžším si ale uvědomím řadu věcí a posouvám se dále.

Jestli máte díky mým článkům iluzi o tom, jak jsem citlivá a dokonalá máma, tak vás nyní zklamu. Chtěla bych tuhle iluzi zbořit sdílením jedné z dosud nejtěžších situací, které jsem s Emmou zažila. Byl teplý jarní den a všichni jsme se vydali na výlet do minizoo. Minizoo jsme si všichni moc užili. Na konci prohlídky se ale manžel zranil a museli jsme urychleně na pohotovost. Oba dva s manželem jsme byli nervózní. Hrozně jsem se o manžela bála a hlavou se mi honili tragické scénáře. Už při nasedání do auta Emma protestovala. V autě se Emma hrozně rozbrečela a svíjela se tak, že se v autosedačce celá posunula a zasekla. Při pláči Emmy a zranění manžela se mi v hlavě honilo tisíc myšlenek. Byla jsem zoufalá. Nevěděla jsem co Emmě říct, aby se uklidnila a dojeli jsme v klidu na pohotovost. Její řev ve mně vyvolával stres, strach a vztek. Hlavou se mi honily myšlenky jako:

  • Nikdy neposlechne. Musí být po jejím. Je tvrdohlavá.
  • Nechápe, že musíme dojet na pohotovost.
  • Řve, jak kdybychom jí mučili.
  • Nevím, co už mám říct, aby se uklidnila.

Zuby nehty jsem se držela, abych  z pusy nevypustila slova, která by jí ublížila. Tlak ve mně rostl s růstem řevu Emmy. Emocím jsem podlehla. Z pusy mi vyšla slova, kterých zpětně opravdu lituji. Rezignovala jsem. Cítila jsem se hrozně. Tohle není to, co chci Emmě do života předat. Selhala jsem.

Když se zpětně zamyslím nad situací, je mi jasné, že Emma měla prostě strach. Strach, že s jejím nejbližším světem je něco v nepořádku. Její nejbližší jsou nejistí, nervózní a mají strach. Necítila se v bezpečí a zrcadlila jen naše pocity. V emocích jsem nebyla schopná tohle zavnímat a včas ukočírovat moje negativní emoce. Nebyla jsem schopná tam být pro ni. Pocity, že jsem jako máma selhala, jsou jedny z nejhorších, které jsem dosud zažila. Po tomhle zážitku bych na Facebook měla napsat status: „Dnes jsem selhala jako máma. Je mi z toho na nic.“

Tyhle situace se vždycky vynoří nečekaně a ukážou mi, že jsem jen člověk s emocemi, který chybuje. Když se mi podaří vypořádat s emocemi typu, jak jsem strašná matka, když jsem tohle dopustila, zjistím, že právě díky těmhle situacím vyrostu nejen jako máma, ale i jako člověk. Když se podívám zpět na celý rok a půl prožitý s Emmou vidím posun. Na začátku jsem se zmítala v emocích pokaždé, když Emma propukla v pláč, nedokázala jsem situaci vyřešit v klidu. Postupem času získávám schopnost lépe se vypořádat s vlastními pocity a být tu pro Emmu. Situací, kdy se neovládnu a Emmě spíše přitížím, je méně. Když se mi stane, že se neovládnu, tak se Emmě poté v klidu omluvím a vysvětlím jí, proč jsem se tak zachovala například, že jsem měla velký strach o tatínka.

Všednost dní tak narušují nejen krásné okamžiky, kdy jsem doslova naplněná štěstím a láskou, ale i pocity naprostého selhání a zoufalství. O krásné okamžiky se ráda podělím a sdílím je dále. S těmi nejtěžšími se nechlubím, ale jsou stejně cenné jako ty krásné. Oproti iluzi dokonalosti života druhých, která je vytvářena na sociálních sítích, by se můj život mohl zdát obyčejný a hořký. Přesto právě díky těmhle chvílím vím, že žiji opravdový život se všemi emocemi, které k němu patří.

Chce to klid

Chce to klid

Mateřství mi do života přineslo nový, pro mě těžký úkol. Nejenže se musím vyrovnat s mými rozbouřenými hormony kojící matky, ale k tomu musím zvládnout přijímat a reagovat na emoce naší Emmy. Emma má teprve 16 měsíců, ale emoce s ní už často dost cloumají. Občas si s manželem říkáme, že od nás dostala opravdu ty „nejlepší“ vlastnosti jako například netrpělivost nebo tvrdohlavost 🙂

 

Situace, kdy potřebuji odjet z domu na čas a Emma zrovna nemá náladu absolutně nikam jet, jsou u nás poměrně častým jevem.  Na desátou hodinu potřebuji předat Emmu babičce, abych stihla být na půl jedenáctou na schůzce. Je za deset minut deset hodin, konečně jsem stihla sbalit všechny věci s sebou. Vrhám se na oblékání Emmy se slovy, že už potřebuji opravdu vyjet. Emma mi ale znakuje, že zrovna teď chce nakojit, pomazlit se (i když jsme kojily před půl hodinou). Přes tuhle její prioritu často nejede vlak. Vysvětluji, že je pro mě důležité teď odjet a že chápu, že by se nejraději se mnou mazlila. Situace často vyústí v naštvání a vztekání Emmy. Emma se svíjí v emocích na zemi. Už jsme měly být před deseti minutami pryč. V takových situacích se mi honí hlavou:

  • „Ještě chvíli se tu bude vztekat a už vybouchnu vzteky taky!“
  • „Co když je Emma rozmazlená a musím pevně zasáhnout, abych měla jako rodič autoritu!“
  • „Mám jí dát nakojit, když to tak hodně chce a na schůzku přijet pozdě.“
  • „Je takové chování vůbec normální!“

Cítím, jak ve mně stoupá stres a moje (velmi omezená) trpělivost mi pomalu ale jistě dochází…

 

Tyhle vyhrocené situace se nám někdy daří zvládnout v klidu dohodou, někdy se nám nezadaří a Emmu v emocích táhnu s sebou. Přemýšlela jsem, co vlastně ovlivní to, jak tyhle situace dopadnou. Má na ně bezpochyby vliv naladění a naplnění potřeb naší Emmy. Třeba to jak se Emma vyspala, zda měla možnost si pohrát, zda má plné bříško apod. Přiznám se, že před každým odchodem mojí prioritou číslo jedna bylo zařídit, aby všechny tyhle potřeby Emmy byly naplněné. Perfektní příprava je základ! Když jsem se půl hodiny až hodinu honila, abych naplnila všechny její potřeby a vše včetně Emmy bylo perfektně připraveno k odchodu, tak o to více mě pak naštvalo, když se Emma sekla a odejít prostě nechtěla. Nový poznatek: Perfektní příprava neznamená klidný odchod.

 

Nakonec jsem dospěla k závěru, že to jak společně zvládneme vyřešit rozbouřené emoce, ovlivňují primárně 2 faktory:

  1. můj vnitřní klid;
  2. více času – což je důležité pro zachování mého vnitřního klidu.

I když ve všech situacích tyhle dva faktory splněny nejsou, zjistila jsem, že jsou to právě tyto dvě věci, které rozhodují o tom, zda se nám podaří ustát rozbouřené emoce, tak aby ani jedna z nás neodešla s újmou. Říkáte si, na tom není nic zvláštního, to je jasné. Všimli jste si někdy, kolik myšlenek se vám honí v hlavě, když se vaše dítě svíjí vzteky na zemi?  Ještě hůře když je to na veřejnosti. Přemýšlíte vůbec nad tím, jak situaci vyřešit – proč se dítě vzteká/pláče? Nepřemýšlíte spíše nad tím, co si pomyslí ostatní, co všechno musíte ještě ten den zařídit, zda nejste špatný rodič, když dítě tohle dělá nebo zda je vaše dítě vůbec normální? Mně se to občas stane. Nejčastěji mě ovlivní strach, vztek a myšlenky na to, co si pomyslí okolí. Z tohohle mého nastavení ale nikdy nevzejde nic dobrého. A tak když u nás nastane krize, musím najet na vlnu –  hlavně zachovat klid! S klidnou hlavou se můžu plně soustředit na Emmu a její aktuální potřeby, jsem schopna blíže pochopit její pocity, uznat je a následně vymyslet konstruktivní řešení jak z toho ven. Tohle všechno ale zabere čas. Neexistuje instantní řešení, které by člověk aplikoval vždy, když se mu dítě svíjí na zemi. Když nemám čas, cítím tlak a nejsem schopna si zachovat klid a vyřešit situaci. Klid a čas tak spolu kráčí ruku v ruce.

 

O klidu se lehce píše, ale je těžké si ho zachovat. A tak jsem začala trochu zahradničit – začala jsem si pěstovat několik dovedností, které mi pomáhají zachovat klid právě v takových vypjatých situacích. Tak třeba dovednost identifikovat činnosti a věci, které jsou pro mne důležité udělat a zbytek eliminovat nebo delegovat. Tím získám čas na činnosti, na kterých mi záleží, včetně času na řešení vypjatých situací s Emmou. Další květinku, co si pěstuji, je dovednost nezapomínat na sebe, být k sobě a svým potřebám pozorná. Stejně jako jsem pozorná k Emmě, se snažím být pozorná k sobě. Dopřát si čas pro sebe a naplnit ho činnostmi, co mně dobijí baterky. Uvidíme, jak mi květinky porostou a jak se mi záhonek bude rozšiřovat o další. A co pomáhá vám zvládat vypjaté situace s dětmi?

Mámo, zpomal! Nestíhám!

Mámo, zpomal! Nestíhám!

7:00 budíček, obléknout se;

7:15 ranní hygiena („rychle si vyčistit zuby a upravit se, ať se ještě stihnu nasnídat!“);

7:30 snídaně („rychle do sebe něco hodím, ať nepřijedu do práce pozdě!“);

8:00 odjezd do práce („kvůli té koloně přijedu do práce pozdě!“);

8:30 příjezd do práce („ach jo, zase mám zpoždění!“);

Den v práci … vyřizuji emaily, schůzky, řeším problémy. Na obědě přemýšlím, co ještě musím odpoledne stihnout dodělat… Z práce letím nakoupit a přemýšlím, co dnes uvařím k večeři. Nesmím se nákupem moc zdržovat, abych ještě stihla potrápit své tělo na cvičení, chci přece žít zdravě …. Po cvičení uvařím večeři a následně padám do gauče a vypínám. Před spaním se mi v hlavě honí myšlenky, co všechno musím zítra zvládnout. Než se naději, je tu opět ráno.

 

Poznáváte se v tom taky? Myslím si, že nebudu jediná, lidé v produktivním věku takové dny s pár obměnami zažívají skoro denně. Tohle byl klasický den mě jako mladé bezdětné ženy. Vše přesně naplánované, zaměřené na výkon a výsledky. Čas byl můj úhlavní nepřítel!

 

V podstatě až do porodu jsem jela v tomhle šíleném tempu, ještě den před porodem jsem četla firemní emaily. Po narození Emmičky se tempo začalo snižovat. Mojí hlavě to však ještě pár měsíců trvalo, než se pustila módu „musím stihnout vše co je potřeba, co se má udělat“ a najela na vlnu „co je pro MĚ důležité, abych udělala“. Ještě i nyní občas zajedu do stresového módu a pak se chovám jako trysko-myš…. Často mě pak z módu dostane nechápavý pohled Emmičky či její hlasité protestování.

 

Moje dny na mateřské nejprve probíhaly tak, že jsem odbíhala od vaření, k luxování, vzala jsem to přes pračku a myčku a v hlavě se mi přitom honilo, co všechno mám ještě udělat, tak aby Emma vyrůstala v čistém a naklizeném domově. Během toho pobíhání jsem se snažila Emmu vždy nějak zabavit či „zapojit“. Klasika – pokračování v módu „musím rychle stihnout všechno, co je třeba a co se ode mne jako matky očekává“. Jako správná máma se musím postarat o uklizený a čistý domov a pečovat o to, aby moje dítě netrpělo hlady, žízní či se dlouho netrápilo v počůrané plence. Určitě mi potvrdíte, že věci, které „musí“ stihnout dnešní moderní matka, partnerka a potažmo žena v domácnosti, se vyrovnají stresovému dni manažera velké firmy. Říkáte si: to je zvláštní v nadpise je „mámo, zpomal!“. Jak mám všechno stihnout a zároveň zpomalit?

 

Z mého pobíhání mě vždy probraly výkřiky Emmičky. Emma na mě zoufale kouká a je vidět, že nemá ponětí, o co se tady vlastně snažím. Říkám si, zda nemá hlad nebo žízeň, a tak jí nabízím pití a kašičku. Po chvíli se ukazuje, že jsem se netrefila do jejího přání. A tak zkouším další možnosti – plínka, hračky, nosítko – opět neúspěšně. Stres a nervozita stoupají na obou stranách. Já potřebuji dovařit jídlo a dověsit prádlo a Emma očividně také něco potřebuje. Do mysli se mi začínají vkrádat myšlenky jako:

„Když nevím, co moje dítě potřebuje, nejsem dobrá máma.“

„Bože, jak to ty matky všechno s dětmi zvládají. Asi nemám vlohy k tomu být  máma.“

„Nerozumím si se svým dítětem.“

„Proč se moje dítě nedokáže samo zabavit, když tu potřebuji pracovat. Ostatní děti to umí.“

 

Po několika měsících mě to konečně došlo. Jediné, co Emma potřebovala, jsem byla JÁ – moje pozornost a blízkost. Nestíhala moje tempo a pravděpodobně se cítila ode mne vzdálená, i když jsme byly ve stejné místnosti. Potřebovala, abych zpomalila, ubrala na tempu a nepřemýšlela stále nad věcmi, co musím stihnout. Potřebovala, abych dělala méně věcí. Zapojila ji do činnosti, ale zároveň byla pozorná k tomu, co právě děláme, neodbíhala myšlenkami jinam. Dnes už vím, že je pro Emmu důležité zařadit do našeho dne více chvilek, kdy jsme spolu, užíváme si jedna druhé a nic neděláme, nad ničím nepřemýšlíme, prostě jsme spolu.

 

Dítě nechápe slova, že se musí udělat a stihnout, protože je to potřeba. Dítě se rozhoduje na základě svých osobních potřeb a to stejné pochopí i u nás. To, že se něco prostě musí udělat, je pro dítě nesrozumitelná odpověď. Naopak když k Emmě komunikuji primárně věci, které jsou pro mě osobně důležité a které potřebuji udělat kvůli sobě, pak spolu dokážeme zvládnout řadu situací. Ostatní věci, co se mají udělat, jsem buď pustila a dělám je výjimečně, když je čas, nebo jsem vymyslela jiná řešení, jak je zvládnout rychleji či bez mojí účasti na jejich plnění. Po téhle inventuře jsem stejně nakonec zjistila, že na předních místech mého seznamu jsou chvíle, které trávím společně s Emmou.