Browsed by
Archiv pro štítek: tady a teď

Co takhle se obdarovat jinak

Co takhle se obdarovat jinak

V neděli jsme si s partnerem chtěli zajet na kávičku. Posedět si a pochutnat si na perníčkovém latté, které máme oba moc rádi. Když jsme se blížili k nákupnímu centru, zarazila nás velká fronta aut. Nakonec jsme to vzdali a jeli pryč.

Nakupování dárků k Vánocům je v plném proudu, a tak nákupní centra o víkendech praskají ve švech.

Jsme zvyknutí, že Vánoce jsou o obdarování druhých dary. Je to krásné gesto vůči druhému. Chceme mu tím říct, jak moc ho máme rádi, jak moc si ho vážíme, chceme mu udělat radost.

Je ale opravdu nutné obdarovávat se tolik, za každou cenu a vše směřovat na ten jeden Štědrý den?

Já mám dávání dárků spojené s láskou. Když někomu daruji dárek, vyjadřuji mu tím, že ho mám ráda.

Je krásné někoho obdarovat.

Proč ale máme v současné době tak velkou potřebu nakupovat dary, obdarovávat se hodně, draze a za každou cenu?

Moje vysvětlení je jediné: nedostatek lásky.

Trpíme nedostatkem lásky k sobě, a tím i k druhým.

Žijeme ve stresu, hodně pracujeme, ženeme se za výkony, za výsledkem. Jsme na sebe přísní. Obviňujeme se. Obviňujeme ostatní. Stěžujeme si. Jsme k sobě a k ostatním kritičtí. Překračujeme svoje hranice. Neplníme si svoje opravdové potřeby. Shazujeme se. Nevěříme si. Nadáváme si.

Co když si prostě jen tu lásku potřebujeme dopřávat častěji a jinak?

Potřebujeme si lásku dopřávat celý rok a potřebujeme si ji dopřávat jinak. A jak teda?

Být k sobě laskavý. Být k sobě něžný. Dopřát si odpočinek, když ho potřebujeme. Dovolit si nic nedělat a být jen tady a teď. Vnímat sebe, svoji jedinečnost a výjimečnost. Vnímat svoji hodnotu, která není nijak podmíněná výkonem. Vnímat svoje opravdové touhy. Vnímat svoje pocity. Dovolit si je. Reagovat na ně.

Prostě se co nejčastěji ve svém životě nalaďovat na sebe. Být vědomý sebe.

Právě naše srdce, my, jsme ten zdroj, kde musíme hledat lásku.

Co si teda zkusit o Vánocích dát lásku i jinak než dary. Tak třeba…

  • Zavřít se s knížkou a čajem do pokoje a udělat si chvilku pro sebe.
  • Reagovat na svoji únavu tím, že se zachumláme do postele a odpočineme si.
  • Vánoční čas s rodinou strávíme tak, že jsme všichni spolu a nic neděláme, prostě jen jsme spolu. Užíváme si blízkosti a lásky, užíváme si jeden druhého.
  • Když nám je smutno, přitulíme se k sobě a užíváme si dotek a teplo druhého.
  • Jsme k sobě laskaví. Nekritizujeme se, nenadáváme si. Vnímáme lásku uvnitř nás.

Přesně tuhle lásku potřebujeme nejen o Vánocích. Potřebujeme si ji dávat každý den v roce.

To, co nedáme sobě, nedokážeme dát ani ostatním. Tak, jak se chováme k sobě, tak se chováme i k ostatním. Takže je dobré s těmi „dary“ začít u sebe 🙂

Co když je naše předvánoční nákupní horečka jenom výsledkem toho, jak moc nedostatkové zboží láska přes rok u nás je? Co když tu lásku, mnohem více lásky, a radost, můžeme nalézt někde jinde než okolo vánočního stromečku? Co když tu lásku a radost můžeme dostávat častěji než jenom o Vánocích?

Co když je vánoční nákupní horečka jenom výsledkem našich vztahů. Vztahů mezi námi lidmi. Co když je to jenom výsledek našich vztahů k sobě. Je to výsledek toho, jak moc je naše pozornost mimo nás, jak málo jsme vědomí sebe. Jak málo žijeme sebe…

Taky máte doma výjimečné osůbky?

Taky máte doma výjimečné osůbky?

V poslední době narážím na články o tom, jak dnešní rodiče vychovávají z dětí narcisty. Jak je špatné, podporovat děti v tom, aby se cítili výjimeční. Tyhle články ve mně často popíchnou moje staré rány z dětství. Pěkně mě naštvou. Říkám si, co se muselo autorovi článku jako člověku v dětství přihodit, když tohle píše. Potřeboval by asi pořádný žejdlík lásky. Tyhle rady většinou nevedou k ničemu dobrému. Buď člověka naštvou, nebo mu potvrdí jeho vlastní pocity nedostatečnosti.

Rozeznávám dva pocity výjimečnosti:

  • Pocit, že jsem v pořádku taková, jaká jsem. Uvědomuji si svoji hodnotu. Tím jaká jsem, jsem výjimečná. Moje hodnota není závislá na mých výsledcích.
  • Pocit, že jsem výjimečná tím, co jsem dokázala. Jsem výjimečná tím, kam jsem se dostala pracovně a společensky. Čeho jsem všeho dosáhla. Kým jsem se stala.

Zažívám oba pocity. U toho prvního cítím obrovskou radost a lásku. Život si užívám teď a tady. Nic neřeším. U toho druhého cítím pachuť. Pachuť, že to nejsem já. V druhém případě si připadám jako na lezecké stěně. Lezu, zdolám první úroveň a ejhle další už mě čeká. Kouknu se dolů a říkám si: Podívej, co si všechno zdolala, jsi dobrá. Kam až ses dostala. Co všechno si zvládla. Jenže tenhle pocit mě netankuje štěstím ani láskou. Přináší mi dočasné uspokojení a občas i obdiv ostatních, ale to je tak všechno. Čirá radost, láska a pocit štěstí tam není. Pro někoho dva podobné pocity. Pro mě diametrální rozdíl.

Přiznám se, že před narozením Emmy jsem většinu času žila v druhém pocitu. Ten první jsem neznala, nebo si ho spíše nepamatovala. Jsem přesvědčená, že v prvním pocitu žijeme, když se narodíme. Dříve či později narazíme na druhý pocit. Tak jak rosteme do dospělosti, se misky vah s oběma pocity začínají vyrovnávat a následně jeden z pocitů převáží. V mateřství se začala moje váha hýbat. Ani ne tak moje tělesná hmotnost, ale váha s těmihle pocity. Moje hodnota se začala hlásit o slovo. Díky mateřství jsem si tyhle dva pocity uvědomila a začínám je pomalu rozeznávat v každodenním životě.  Je to fuška, ale stojí to za to.

Emma je taková moje nenápadná pomocnice. Pomáhá mi si uvědomit, kdy se jen honím za výsledky, abych měla dobrý pocit ze sebe. Z toho, co jsem všechno za ten den zvládla. Ráno si řeknu, co bych měla za ten den stihnout. Třeba:

  • Uvařit teplou večeři, aby se to maso v lednici nezkazilo.
  • Jít s Emmou ven na hřiště, aby se provětrala a nebyla se mnou celý den zavřená doma.
  • Až Emma bude spát, udělat něco do práce.
  • Mezitím ještě vyprat a pověsit prádlo, vynést odpadky a další.

Jenže někdy prostě nemám chuť vařit. Někdy zase nemám chuť vytáhnout paty z domu. Někdy jsem tak unavená, že bych si nejraději dala šlofíka s Emmou. A víte co? Někdy nemám chuť dělat vůbec nic. A Emma to pozná. Když nemám chuť vařit a pustím se do toho, jasně mi to vaření bojkotuje. Když nemám chuť jít ven, ale jako správná máma bych přece měla, tak honím Emmu po domě s oblečením aspoň hodinu, než opravdu odejdeme. Někdy nemám náladu dělat vůbec nic no a to je pak s Emmou k nevydržení – bojkotuje všechny moje pokusy „co bych měla jako správná máma dělat“.

Když tyhle moje pokusy mít za ten den nějaké výsledky pustím. Sednu si s Emmou. Řeknu si, co bych tak teď chtěla dělat já. Řeknu to Emmě. Emma se na mě významně podívá a ukáže, co chce ona. Ústní komunikaci ještě pilujeme. Popravdě její odpověď je v 90% koj koj. Nakojíme. Pak jdeme dělat moji činnost. Někdy nemám chuť dělat vůbec nic, tak vezmu Emmu na písek, sednu si vedle ní a pozoruji, jak si hraje. Jenom tak jsme spolu. Když si takhle jedeme na společné vlně, tak si to moc užíváme. A právě v tyhle chvilky zažívám pocit čiré radosti a lásky.

V tyhle momenty vím, že jsem v pořádku taková, jaká jsem.  Vím, že tím, jaká jsem výjimečná. Emma je v pořádku, taková jaká je. Ona to ví. Děti to vědí. Jediné, co chtějí po nás je, abychom to taky věděli.

Úžasná osůbka

Úžasná osůbka

„Naše Emma má to nejlepší z nás.“

„Naše Emma má to nejhorší z nás.“

Jo, tak přesně tyhle věty si s manželem občas říkáme. Je ale zajímavé, že si je říkáme obě.  Jak je to možné, když Emma je stále jedna a tatáž osůbka? Nejdřív jsem si říkala, že to záleží na situaci, zda Emma provádí něco, co mi vadí a je za mojí hranicí nebo si prozpěvuje a nasadí ten její roztomilý úsměv. Říkám si, co to po nás chudák zdědila nebo jak je to úžasná osůbka. Ono to ale bude trochu jinak. Zjišťuji, že i v jedné situaci, cítím jak to první – negativní, tak to druhé – pozitivní. Třeba vaření Emmy. Emma si nabere rozinky, semínka a pár misek. Začne rozinky a semínka míchat a přesypávat z jedné misky do druhé. Během 10 minut jsou rozinky a semínka po celé kuchyni. Jeden den jsem fascinovaná tím, jak Emma sofistikovaně vaří, přesypává ingredience z jedné misky do druhé a ještě je u toho taaak roztomilá. Chce vařit stejně jako maminka. Krásně si sama trénuje svoje motorické dovednosti, sama se učí a roste. Druhý den se mě rozsypané rozinky a semínka na podlaze lepí na nohy, mám pocit, že se mě Emma snaží jen naštvat a utrousím směrem k ní protivnou poznámku. Říkám si po kom to má.

Když si Emma nazouvala boty a začala v nich chodit po domě, došlo mi to. Emma jenom odráží moje nastavení a náladu. Když vnímám sebe jako úžasnou osůbku, tak to samé vidím i u Emmy. Když dokáži být laskavá k sobě, dokáži být laskavá i k Emmě. Když sama sobě nadávám, nemám se ráda a nevidím svoji jedinečnost, tak pak i Emmu vnímám jako zločince, co mi dělá všechno naschvál. Zločince, který ode mě převzal všechny neduhy.

Otřepaná fráze, která se mi potvrzuje dnes a denně: Děti jsou naše DOKONALÉ zrcadlo. Slovo dokonalé je pro mě důležité, protože některé odrazy zrcadla si dost často neuvědomuji, nechci si je přiznat nebo je dokonce zásadně odmítám. Jak velkou negativní emoci u mě odraz vyvolává, tak velkou bolest a negativní emoci ve vztahu k sobě uvnitř často nosím. Na druhé straně jsou děti dokonalým ukazatelem a kompasem na cestě k sobě. Když jednám podle sebe, vnímám sebe a svoji jedinečnost, na Emmě to zaručeně poznám. Pak spolu proplouváme životem na jedné vlně. Na téhle vlně zažívám momenty, kdy cítím ryzí štěstí a lásku nejen k Emmě, ale taky k sobě.

Děti jsou úžasným darem. Darem je zrcadlo, které nám denně ukazují. Zrcadlo, díky kterému můžeme vidět sami sebe v té  nejlidštější podobě. Emma mi umožňuje sebereflexi. Vidět samu sebe svým opravdovým já. Vidět samu sebe svýma dětskýma očima. Tohle mi jiný dospělý člověk není schopen zprostředkovat.  Tuhle sebereflexi nevnímám jako cestu k lepšímu já, ale jako cestu k sobě, ke svému přirozenému já. Snažit se být kvůli Emmě lepším člověkem nikam nevede. Snažit se být sama sebou kvůli sobě přináší ovoce jak mě, tak Emmě. Takhle se posouvám dále a prožívám život plnohodnotněji.

V Emmině zrcadle často vidím bolest, vztek, smutek a řadu dalších nepříjemných pocitů, které jsem si za život nasbírala v sobě. Některé z nich nejsem schopna přijmout nebo je vůbec vidět. Odhaluji je postupně. Ty, které si uvědomím, prožiju je a řeším si je, tak ty mě posouvají blíže k sobě. A jak poznám, že jsem si problém v sobě už vyřešila? Kompas. Na Emmě to zaručeně poznám. Třeba tím, že v dané situaci dokážu v klidu komunikovat to, co je pro mě důležité. Emma místo vzteku reaguje jinak nebo vztek přijde, ale dokážeme ho spolu zvládnout bez újmy.  Tyhle moje malé posuny nejsou sice „vidět“ jako když si koupím nové šaty, ale umožňují mě žít plnohodnotnější život. Každý krok mi přidává o kousíček více štěstí a radosti do každého dne. Pojďme s dětmi objevovat své opravdové já a jeho krásy 🙂

Les pod drobnohledem

Les pod drobnohledem

O víkendu vysvitlo na obloze jarní sluníčko, tak jsme se s Emmou rozhodly vypravit na procházku do lesa. Emma už je zdatný chodec. Naše procházky tedy většinou vypadají tak, že se Emma veze v kočárku. Následně ukáže, že chce na zem. Dám jí na zem a chvíli si ťapká a zkoumá. Naše rychlost se zpomalí. Když už je Emma unavená ukáže, že chce do kočárku. Chvíli se zase veze. Když zahlédne něco zajímavého ke zkoumání, opět ukáže na zem. A takhle stále dokola.

Procházky v lese mám moc ráda. Pohled na zelené stromy, klidnou hladinu vody a modrou oblohu je krásný relax pro tělo i duši. Procházky v lese s Emmou mají ale úplně jiný rozměr. Je to takový les pod drobnohledem. Když si Emma ťapká, tak na zemi objeví plno zajímavých věcí. Do rukou mi tak nosí kamínky, šišky, větvičky, kůru, listí či jehnědy. Na krajích cesty zkoumá nejrůznější kytičky, pařezy, stromky či poskakující ptáčky. I struktura bahna nebo písku je pro ni zajímavá. Tuhle zkoumala i svůj stín. Když jsem se zapojila do téhle její výpravy, tak jsem zjistila, kolik věcí jsem na svých procházkách v lese vůbec nevnímala. Opravdu mě to překvapilo. Stačilo jen ubrat tempo a vnímat, co je okolo.

Na procházce jsme potkaly plno jiných lidí i s kočárky. Většina z nich měla jedno společné. Pohybovali se ve větším tempu a přírodu okolo moc nevnímali. V dnešní době je moderní sportovat. Hodně lidí vyráží do lesa za sportem nebo procházkou. Primární účelem je pro ně ale spíše pohyb a výsledky. Lidé si měří kolik ušli/ujeli, jakou mají rychlost, kolik spálili kalorií apod. Pohyb je v dnešním světě určitě důležitý. Myslím si ale, že les a příroda toho dokáže nabídnout mnohem více než jen místo pro sport. Napadlo mě, kolik lidí chodí prostě DO LESA. Pokochat se jarní přírodou. Nabít se energií. Přivonět si k vůni dřeva. Bez ohledu na to, kolik kilometrů ujedou nebo ujdou a kolik spálí kalorií.

Když jsem ještě neměla Emmu, moje tempo v lese bylo stejné jako u většiny chodců, které jsme potkaly. Více než příroda mě zajímalo, kolik jsem ušla či jak rychle jdu. Při chůzi se mi hlavou honily myšlenky týkající se práce, přítele, volného času, domácnosti a plno dalších. Kromě cesty, stromů a nebe jsem v podstatě nic jiného nevnímala. Málokdy jsem dokázala opravdu vypnout natolik, abych vnímala jiné jemnější stránky lesa. Byla jsem natolik pohlcená myšlenkami, že jsem nebyla schopna být přítomná tady a teď a vnímat vše okolo.

Nyní jsem schopna vnímat zpěv ptáků. Všimnu si drobného kvítí u cesty. Pozoruji drobné vlnky na hladině rybníku. Pod nohami vnímám kamínky na cestě (díky barefoot botkám). Schopnost soustředit se na tyto drobné detaily má v sobě totiž jedno kouzlo. Vypnu. Nic neřeším. Medituji. Občas mě teda z meditace vytrhne Emma s prosbou, aby jí hodila kamínek nebo vzala šišku 🙂

Když se člověku podaří vypnout každodenní starosti a myšlenky, které mu proudí v hlavě a vnímá svět okolo, zjistí, že okolo nejsou jen stromy a cesta. Příroda je plná drobných krásných detailů. Tyhle detaily jsou pro malé děti obrovským dobrodružstvím. Zkuste se občas ponořit do dětského světa. Vnímat svět jejich očima. Zkoumat tyhle malé velké drobnosti s nimi. Možná objevíte drobnosti, kterých byste si normálně nevšimli. Díky Emmě, tak moje procházky v lese nabyly nového rozměru. Pro Emmu jsou procházky v lese dobrodružstvím, pro mě meditací 🙂

Zoopark aneb trochu jiný výlet za zvířátky

Zoopark aneb trochu jiný výlet za zvířátky

Dneska bych se s vámi chtěla podělit o náš zážitek z minulého víkendu. S Emmou jsme navštívili menší zoopark. Emma má ke zvířátkům kladný vztah a tak jsme si s manželem říkali, že se jí určitě bude v zooparku líbit. Těšili jsme se, že si všichni společně zvířátka užijeme.

Hned po vstupu do zooparku Emma zahlédla v klecích králíčky a s úžasem v očích se na ně šla podívat. Bylo krásné počasí a tak nápad navštívit zoopark mělo více rodin s malými dětmi. Od králíčků jsme pokračovali dál. Emma najednou zmerčila houpačky a klouzačku. Na hřišti jsme byli teprve párkrát a tak byly houpačky a další atrakce pro Emmu nové. Houpačky a klouzačka byly už v obložení dalších dětí. Emma začala zkoumat, co se tam dá všechno dělat. Zkusili jsme houpačku. Houpačka nic moc, spíše pro větší děti. Na klouzačce se nadšeně klouzaly jiné menší děti. Emma je nejprve fascinovaně pozorovala. Pak se evidentně rozhodla, že to musí taky vyzkoušet. Začala šplhat po klouzačce nahoru. Po marných snahách dostat se nahoru se na mě podívala s výrazem: Mámo, pojď mi pomoc. Tohleto musím určitě vyzkoušet, teď hned. S mojí asistencí se sklouzla dolů. Bylo jasno. Zvířátka se můžou jít bodnout! Emma právě objevila novou super zábavu!

Emma nadšeně zkoumala za naší asistence prolézačky a klouzačku už asi 30min. Mezitím se na prolézačkách vystřídalo několik dětí. Děti byly z prolézaček nadšené. Rodiče už méně, často netrpělivě překračovali a snažili se děti dostat pryč. Manžel už měl také dlouhou chvíli, byl netrpělivý. Snažil se Emmu nalákat na zvířátka. Když viděl, že Emma nejeví o zvířátka žádný zájem, oznámil jí, že alespoň on se chce na zvířátka podívat. Jeli jsme přece do zooparku a teď tu trávíme čas na klouzačce. Asi po 40 min se nám Emmu za jejího protestování podařilo od klouzačky dostat s argumentem, že taťka se chce podívat na zvířátka. Následnou prohlídku si Emma vůbec neužila. Na každé zvířátko dělala pá pá. A bylo vidět, že jí v žaludku leží ta klouzačka a na zvířátka šla kvůli tátovi.

Když jsme se vraceli ze zooparku, bavili jsme se s manželem o Emmině scéně ohledně klouzačky. Každý jsme měli jiný názor na to, jak situaci s klouzačkou řešit. Manželovi se nelíbilo, že jsme na klouzačce strávili tolik času a zvířátka jen rychle proběhli. V hlavě mi utkvěla jedna manželova věta: „Do toho zooparku na zvířátka jsme jeli kvůli Emmě!“. Věřím, že všichni ty další rodiče měli stejný důvod – jeli do zooparku kvůli svým dětem. Hned mě ale napadlo, když do zooparku jedeme kvůli svým dětem, neměli bychom i program v zooparku přizpůsobit jejich přáním a potřebám? Dělat to, co je baví a z čeho mají radost?

Když máme jako rodiče volný čas, také si ho chceme užít podle sebe. Představte si třeba, že se ve volném čase rozhodnete zajít si do aquacentra a přidá se k vám váš kamarád. Cestou si povídáte, jak si dneska dáte do těla a uplavete alespoň deset bazénů. Když vcházíte do aquacentra, zahlédnete vířivku, která vypadá luxusně a zrovna je volná právě pro vás. Vzpomenete si, že vás pobolívají záda a tohle by vám je krásně uvolnilo. Do bazénu se vám už vůbec nechce. Kamarád vás ale chytne za ruku a se slovy, že jste přece přišli do bazénu plavat, vás táhne pryč. Jak se cítíte? Mě by to tedy nebylo vůbec příjemné. Na kamaráda bych byla hodně naštvaná. Šli byste s radostí plavat?

I malé děti mají svoje představy jak trávit volný čas. Nic si neplánují, nemají žádné představy. Žijí tady a teď. Váš malý človíček právě teď objevil úžasnou věc, která je nesmírně zajímavá a kterou prostě musí prozkoumat. S nadšením se vrhá do dobrodružství a objevuje svět. Děti našim plánům a představám o trávení volného času nerozumí. Žijí v přítomném okamžiku. Svým chováním se nesnaží nabourávat naše plány. Když se zaujetím začnou zkoumat nové prostředí, nedělají to proto, aby nás naštvali. Zkuste se na situaci podívat jejich očima. Ať už se vrháte do jakékoliv aktivity s dětmi, nezapomeňte s nimi zůstat v přítomném okamžiku. Upusťte od svých plánů a představ. Prostě si ten den s nimi užijte 🙂