Browsed by
Archiv pro štítek: vzdor

Buď hodný a rozděl se

Buď hodný a rozděl se

V poslední době Emma ráda vyhledává pískoviště. Často s sebou nemáme vlastní bábovičky a lopatky. A tak jakmile má nějaké jiné dítě hračky na písek, Emma zbystří a chce si je půjčit. Ti dva malí človíčci ještě nemají dostatečné sociální schopnosti na to, aby situaci s půjčením vyřešili sami. Do hry se tak dostávají maminky. Víc než maminky bych ale řekla strach slušně vychovaných maminek. Strach z toho, aby se jejich dítě neprojevilo jako sobec nebo vztekloun a svoje hračky nechtělo nikomu půjčit. Strach, že z něj vyroste sobec, který bude bezohledný k druhým. Člověk, který nebude respektovat druhé.  V tu chvíli se většinou do hry vloží maminka dítěte s pokynem k půjčení hraček. Dítě se přece musí naučit být ohleduplné k druhým. K dětem pak směřujeme slova jako:

  • Buď hodná holčička/chlapeček a půjč holčičce lopatku a bábovičky.
  • Rozděl se, nenechávej si všechny lopatky jen pro sebe.
  • Půjč holčičce kbelíček, aby jí to nebylo líto.
  • …nebo vezmeme našemu dítěti hračku z ruky a půjčujeme ji druhému dítěti.

Slova, kterými dětem říkáme, co přesně mají udělat, aby byli hodní a slušní. Slova vyřčená s dobrým úmyslem.  Často nás k nim vede i strach z toho, co si pomyslí druhá maminka. Co když je to ale jinak. Co když tyhle slova mají opačný efekt.

Představila jsem si podobnou situaci v dospělém světě. Rozhodla jsem se uvařit koláč pro moji rodinu. Těším se, jak si na něm všichni pochutnáme a jak jim udělám radost. Připravím si mísy, metličku, vařečku, odměrku, váhu a všechny ingredience, tak abych měla všechno po ruce, připravené k použití. Začnu vařit. Najednou mě z vaření vyruší manžel. Říká buď hodná a půjč sousedce odměrku a váhu, zrovna ji potřebuje na pečení.  Co byste v takové situaci udělali? Odměrku a váhu zrovna potřebujete na svoje pečení, jiné nemáte.  Každý by situaci  vyřešil jinak, třeba takto:

  • S nelibostí půjčíte náčiní sousedce, počkáte, až se vám vrátí a pak budete pokračovat. Jste naštvaní na sebe nebo zklamání, že rodině neupečete slíbený koláč.
  • Náčiní sousedce nepůjčíte, pokračujete v pečení i přesto, že budete vypadat jako sobec. Stydíte se.
  • Náčiní sousedce nepůjčíte, v klidu upečete slíbený koláč. Poté sousedce nabídnete náčiní k půjčení.

Z mého pohledu je právě třetí varianta ta nejpřirozenější. Právě k téhle variantě ale slova výše naše dítě nenasměrují.

Co si s těmihle slovy naše dítě odnese do dospělosti? Já to vidím takto:

  • Musím být hodná holčička. Myslet na potřeby druhých a naplňovat je.
  • O svoje věci se vždycky musím dělit s ostatními, jinak budu sobecká.
  • Potřeby ostatních jsou stejně důležité/důležitější než moje.
  • Když se nerozdělím o svoje věci, jsem sobecká a bezohledná.
  • Když se nerozdělím, ostatní mě nebudou mít rádi atd.

Tyhle pravdy možná způsobí, že bude člověk ohleduplný k druhým, ale jenom proto, že musí a že se to má, ne proto, že on sám chce. Odvážnější jedinec se bude vzpírat a o svoje věci se nerozdělí, uvnitř však bude pociťovat stud a pachuť sobectví.

Děti jsou přirozeně ohleduplné a přátelské k druhým. Nepotřebuji vychovávat ke slušnosti. Zároveň ale potřebují, aby byly respektovány jejich potřeby.  Pokud dítě nechce půjčit svoji hračku, respektujme to.  Má k tomu důvod. Stejně tak my dospělí jsme přirozeně ohleduplní a přátelští k druhým, když respektujeme primárně svoje potřeby.  Člověk, který respektuje a plní si svoje potřeby, nemá důvod nerespektovat potřeby ostatních. Co máte zrovna nyní za potřebu? Co takhle si ji naplnit 🙂

Moc nad svým životem

Moc nad svým životem

Mám na Vás jednu otázku. Zkuste si odpovědět po pravdě. Co jste si přáli, když jste byli v pubertě a rodiče vás štvali? Častovali vás rodiče větami typu: „Dokud budeš pod mojí střechou … “? Řada mladých si přeje dospět, osamostatnit se a stát se nezávislými. Jednoduše mít moc nad svým životem. Přirozeností každého člověka je, že chce žít život podle sebe. Malé děti v tomhle ohledu nejsou jiné.

Pozoruji, že „mít moc nad svým životem“ je jedna z primárních potřeb naší Emmy a nejen jí, všech dětí. My dospělí se často stavíme do role vychovatele a snažíme se směrovat dítě „správným“ směrem. A to tak aby se dítě naučilo všechny společností vyžadované dovednosti a normy.  Učíme dítě to, co se má dělat, to, co se nesmí dělat a i třeba to, co si dítě přeje nebo to, co dítěti chutná. Jednáme s dobrým záměrem. Stojí na nás obrovská zodpovědnost. Zodpovědnost vychovat člověka, který bude schopen žít svůj život v moderním světě a fungovat ve společnosti. Bojíme se, že bychom mohli vychovat lháře, zloděje nebo násilníka. A tak silně motivováni svými strachy a obavami dítě řídíme do dospělosti. A víte co? Tohle není to, za co vám vaše děti jednou poděkují.

Máte představu o tom, jaké by Vaše dítě mělo být jako dospělý? Já ano. Chci, aby Emma byla šťastná a žila život podle sebe. Jediná cesta jak toho dosáhnout je, že bude věřit sama sobě a bude si sama řídit svůj život. Bude mít moc nad svým životem. Když nebude důvěřovat sobě a řídit se podle sebe, bude stále proplouvat životem v roli oběti. Nebude mít moc nad svým životem, nebude šťastná. A přesně tuhle schopnost chci v Emmě podporovat nebo přesněji co nejméně potlačovat.

Děti jsou přirozeně nastavené tak, že chtějí mít moc nad svým životem. V kolektivu malých dětí to vidím velmi často. Nemožnost ovlivňovat svůj život v dětech (stejně jako v dospělých) vyvolává pocit frustrace, vztek a agresi. Děti si pak tyhle pocity vybíjejí na jiných dětech, zvířatech, hračkách nebo samotných rodičích. A tak se stane, že naše roztomilá holčička začne bouchat jiné děti. V nás rodičích se posílí strach z toho, že je s dítětem něco v nepořádku a často přitvrdíme v příkazech či vysvětlování. Jenže, ono je to přesně naopak. Děti potřebují uvolnit otěže. Dostat více prostoru a důvěry. Více možností v bezpečí náruče rodičů si vyzkoušet nejrůznější činnosti. Mít možnost volby, možnost se rozhodnout. Udělat chybu a získat z ní nové poznatky.

U nás se tahle potřeba nejvíce promítá v oblasti jídla. Zakládám si na zdravé stravě. Těšila jsem se, jak budu Emmě vyvářet nejrůznější dobrůtky. Emma mi ale brzy dala najevo, že kašička a domácí dětská jídla jí nevyhovují. Naše Emma je ochutnávací typ. Jí málo. Chce neustále ochutnávat nové věci. Nejraději má jídlo v přirozené podobě. Režim snídaně, svačina, oběd, svačina a večeře nedodržujeme. Emma jí tak jak potřebuje, když má hlad. S tímhle se vyrovnat byl pro mě upřímně oříšek. Stále to nemám úplně dořešené. Takhle jsme ale obě spokojenější. Emma má moc nad svým jídelníčkem.

Co se u nás osvědčilo a vřele to doporučuji dál, jsou mocenské hry. Aniž byste si všimli, děti nás často přímo vybízejí k mocenským hrám. Třeba když vyhazují kolíčky z košíku nebo vyhazují prádlo z lavoru. Zdá se, že nám to dělají naschvál a chtějí nás naštvat. Oni si ale jenom přejí pocítit moc. Občas i cítit moc ovlivňovat život dospělých. Když mě Emma k téhle hře vyzve a já mám čas a chuť, tak začnu přehánět a naříkat, co budeme s těmi kolíčky na zemi dělat a kdo to uklidí. Začnu s naříkáním sbírat kolíčky a Emma se u toho náramně baví. Jakmile jsou kolíčky zpátky v košíku, Emma je znovu s chutí shodí na zem. Spustím ještě větší nadávky a přeháním. Tohle se opakuje, dokud Emma nepřestane. Je důležité, aby mocenskou hru ukončilo dítě. Často nejsou ani mocenské hry potřeba, stačí dát jenom Emmě prostor pro její činnost a její potřeby.

Skeptiky asi teď napadne: Tak tímhle způsobem si doma vychovám tyrana, rozmazlence. Budu otrokem svého dítěte. Dítě zvlčí a nikdy se nenaučí správné způsoby. Nikoliv. Děti nemají potřebu nás zneužívat, zraňovat či jinak ovládat náš život. Chtějí jenom realizovat svoje potřeby. Když svoje potřeby naplní, tak nám ještě rádi pomohou a budou s námi spolupracovat. Děti se chtějí zapojit do společnosti, nemají přirozeně potřebu se vymezovat mimo společnost. Správné způsoby se učí z chování rodičů, zrcadlí je. Zmíněné obavy jsou tedy opravdu zbytečné.

Přemýšlela jsem, proč je pro mě občas obtížné tu moc a svobodu Emmě dopřát. Občas se přistihnu, jak se peru s emocemi, že tohle už je příliš, že Emma nebere ohled na moje potřeby. Když se emoce zklidní a podívám se na danou situaci zpět, často zjistím, že jsem si třeba jenom já sama nedokázala v sobě stanovit moje hranice nebo že já sama v dané situaci nemám moc nad svým životem. Sami si neseme v hlavě řadu vzorců z dětství, které nám brání v tom žít život podle sebe, mít moc nad svým životem. A to je i důvod, proč je těžké tuhle přirozenou potřebu respektovat u našich dětí.

NE!období

NE!období

Ne! Jaké pocity ve vás tahle odpověď vyvolává? Představte si, že vám blízký přítel odpoví na vaši žádost „ne“. Upřímně se podívejte na vaše pocity… Vztek, zklamání, opuštění, neporozumění. Tyhle pocity často v souvislosti s tímhle slůvkem zažíváme. Můžeme se cítit naštvaní, uražení, ale i smutní. Pod maskou naštvání se však mohou skrývat mnohem silnější emoce. Možná nás napadne: „Copak si mě neváží.“, „Nestojím mu to za to.“, „Nemá mě rád“. Může to mít vliv na to, jak vnímáme sami sebe. Může to otřást naší sebe – hodnotou, láskou k sobě. Je tu samozřejmě i druhá strana reakce. Odpověď přijmeme bez negativních emocí, respektujeme navenek i vnitřně rozhodnutí přítele.

Teď se na situaci podívejte z druhé strany. Přijde za vámi přítel s žádostí, která je vám proti srsti. Nesouhlasíte s ní. Jste schopni vyjádřit jasně svůj vnitřní nesouhlas? Nesnažíte se odpověď zaobalit tak, aby se přítel neurazil? Necháte se ukecat a pro přítele obětujete váš čas, energii a peníze? Bojíte se, že by odmítnutí mohlo otřást vaším přátelstvím a tak souhlasíte? Souhlasíte, protože by si o vás mohl přítel pomyslet, že jste … např. sobec? Přiznávám se, že já mám často problém jasně odpovědět „ne“, i když se mi to vůbec nehodí.

Naše Emma už poměrně hodně žvatlá. Právě odpověď „ne“ je u ní v současnosti hodně oblíbená. Není to jen odpověď „ne“. Je to například odtažení, odsunutí rukou či jiná forma odmítnutí. A musím přiznat, že v některých situacích ve mně tahle odpověď vyvolá řadu negativních emocí, které se snažím nějak ukočírovat. Spolu s rozvojem slovní zásoby se vyvíjí i její osobnost a sebevědomí. Emma je tak schopna si říct, co chce a hlavně co nechce.

Fascinuje mě s jakou jistotou je Emma schopna odpovědět „ne“. Není to obyčejné „ne“. Je to odpověď plná jistoty a vlastního přesvědčení, že takhle teda ne. Často mě to dokáže pořádně popíchnout a naštvat. Občas mě to i pobaví – to jakým důrazným toném to vysloví. Když se mi ale podaří vypořádat se s vlastními negativními emocemi, které ve mně tahle odpověď vyvolá, a podívám se blíže, zjistím, že to jasné „ne“ má mnohem větší význam. Jasné „ne“ od našich dětí vlastně poukazuje na to, že mají důvěru v naši lásku a svoji hodnotu. Děti vnímají přirozeně svoji hodnotu a mají sebevědomí. Nejsou zatíženy žádnými obtěžujícími myšlenkami typu „neurazí se“ nebo „nebude mě mít rád“. Tyhle myšlenky se nám do hlavy vkrádají až postupně, když proplouváme životem.

Vlastně se od Emmy učím, jak si stanovit vlastní hranice a stát si za nimi. Když je něco za mými hranicemi a vnitřně s tím nesouhlasím, dám to jasně najevo. No dobře, tak jasně a přesvědčivě jako Emma ne, ale učím se a přibližuji se k tomu. J Emma je v tomhle takový můj testovací vzorek. Moje hranice testuje dennodenně. Někdo může argumentovat, že jsem sobec a i z Emmy vychovávám sobce. Dělat něco pro druhé ze strachu ale není důkazem nesobectví. Naopak když si člověk chrání svoje hranice a vnímá svoji hodnotu jako člověka, pak je připraven vyhovět žádostem ostatním z lásky a úcty k nim.

Další projev Emmy, který ve mně vyvolává občas negativní pocity, je odmítání mého objetí či políbení. Občas mi dá jasně najevo, že pusu nebo objetí prostě ode mne v daný okamžik nechce. S tím se vypořádat je teda pěkná fuška. První, co člověka napadne, jsou myšlenky typu:

  • Nemá mě ráda;
  • Jsem špatná máma;
  • Ta má zase náladu;
  • Je nespokojená.

Co když je to ale jinak? Emma si je natolik jistá mojí láskou, že ví, že odpověď ne, nemůže otřást naším vztahem, láskou mezi námi. Cítí se v bezpečí. Důvěřuje mi na tolik, že se může chovat přirozeně a upřímně vyjadřovat všechny svoje pocity, a to beze strachu z toho, že to bude mít vliv na moji lásku k ní. A přesně tenhle stav chci u Emmy udržet. Chci, aby se se mnou cítila v bezpečí. Chci, aby věděla, že může být sama sebou beze strachu. Vím, že to ale bude ještě pěkná fuška a pravděpodobně se mi to nepodaří. Čím méně se ale od tohohle přirozeného stavu vzdálí, tím větší radost budu mít.