Browsed by
Archiv pro štítek: vztek

Občas stačí prostě jen říct …

Občas stačí prostě jen říct …

Pozoruji jak moc naše emoce a vnitřní nastavení ovlivňují to, co komunikujeme k druhým. Jak malou informaci mají slova. Jaký význam má to, co je za našimi slovy. Jaký význam mají naše myšlenky a emoce za tím, co říkáme.

Tak třeba věta: „Jsem unavená. Můžeš mi dnes pomoci a uspat večer Emmu.“  se dá říct na tisíc způsobů. Já ji dokážu mému manželovi říct několika způsoby. Záleží na emoci, která je za tím, co říkám. Na mém nastavení. Tak třeba:

  • Musím ho poprosit opatrně, aby si nemyslel, že ho tady peskuji.
  • S ničím mi tu nepomáhá, tak by snad mohl dnes aspoň uspat tu Emmu.
  • Vím, že bude protivný a řekne ne, ale řeknu mu to.
  • Už toho mám za dnešek tady plné zuby, tak by snad aspoň mohl uspat tu Emmu.
  • Jsem unavená, tak bych manželovi řekla, aby uspal Emmu. Ale mám ho s tím otravovat? Vždyť ještě nejsem tak unavená.

Asi nemusím psát, že žádná ze situací nevedla na druhé straně k úspěchu. Ne, že by manžel ani v jednom případě nešel tu Emmu uspat. To i šel, ale naštvaný a otrávený. Taková večerní (ne)příjemná atmosféra…

Za těmihle mými nastaveními jsou nejrůznější  moje pocity strachu, vzteku a pochybnosti o sobě. Vztek, že mi manžel nepomáhá. Když ho požádám, dopředu vím, že bude protivný. Předpokládám, že odpoví ne. Dalším nastavením je pocit, že já to přeci ještě zvládnu tu Emmu uspat. Jsem sice hodně unavená a mám ještě večer práci, ale já to přeci ještě zvládnu. Nic mi to neudělá.

Já objevila heuréku v partnerství! Budete se divit! Co takhle prostě to jen říct … a neočekávat.

Říct: „Jsem unavená. Můžeš mi dnes pomoci a uspat večer Emmu.“ Mluvit o sobě a reakci partnera nechat na něm, bez jakéhokoliv očekávání nebo předsudků.

Nepředpokládat, že manžel protivně zavrčí a řekne, že se mu nechce. Ani že radostí vyskočí do stropu a odpoví kladně (pokud vám manžel někdy reagoval takto, tak vám upřímně závidím). Vlastně neočekávat ani jednu z odpovědí. Vzdát se jakýchkoliv očekávání.

Nepopírat svoje pocity a svoji důležitost nějakými pochybnostmi o sobě. Já přece ještě nejsem zase až tak unavená a zvládnu to. Blbost! Já jsem unavená a proto ho o to i požádám.

Mám špatnou náladu, den neprobíhal zrovna růžově a já mám vztek. Vztek na sebe, ale i na všechny okolo. Tenhle můj vztek  ale vůbec nesouvisí s manželem. Pokud nechci, aby se můj vztek od něho odrazil jako pingpongový míček, pak ho k němu radši nebudu vůbec komunikovat.

A víte, co stačí? Komunikujete sebe. Prostě řekněte, jak to máte vy. Upřímně a v klidu. S jistotou, že přesně takhle to nyní máte vy. Bez pochybností. Bez očekávání. Reakci druhého nechte na něm.

Jo, tak přesně takhle jednoduše to funguje! Jen se mi do toho ještě občas připlete můj vztek, strach anebo pochybnost.

A jak jste na tom vy? Zkuste to taky. Budu ráda, když se podělíte jaký byl u vás výsledek 🙂

Taky máte doma zlobivou holčičku?

Taky máte doma zlobivou holčičku?

Naší Emmě táhne na 2 roky a tak to u nás začíná být čím dál zajímavější. Nevím, zda k nám doputovalo období vzdoru nebo něco jiného, ale naše Emma (jak bych to napsala) nabrala svůj kurs. A to doslova. Mami, ty chceš jít tudy jo? Tak to teda ne, já chci jít tudy! Mami, ty se tady chceš teď v klidu najíst jo? Tak to teda ne, já už chci jít pryč! Jo aha tak vy jdete tímhle směrem, tak to ne, já chci jít támhle!

Emma očividně začala objevovat, jak je úžasné mít možnost volby a dělat to, co chce ona. Jak úžasné je mít moc nad svým životem. Začala objevovat sebe a testovat, co chce a co se jí líbí. Často to je přesný opak toho, co zrovna potřebuje maminka a tatínek. Když jí její kurs narušíme, přijde vztek. A to teda stojí za to!

Jít si svojí cestou se u nás nejvíce projevilo na dovolené v Chorvatsku, kde bylo plno nových zážitků a míst k objevování. Jestli někdy pojedete s malým dítětem na dovolenou k moři, důrazně vám doporučuji, neukazujte mu jak dobrá je zmrzlina. A už vůbec mu jí nedávejte večer. Takové malé dítě posilněné zmrzlinou pak nabere svůj směr a nedá se zastavit. Po večerní zmrzlině Emma vždy zahájila noční jízdu promenádou. V překladu to znamená, že utíkala jak smyslů zbavená třeba i 2 km bez potřeby zajímat se, kde je ta osoba, která jí porodila. Naštěstí jí občas zaujala nějaká hudba nebo pejsek, tak měla maminka čas jí dohnat. Nemám pochyby o tom, že se v tu chvíli Emma cítila svobodná a cítila jakou moc má nad svým životem!

Přiznám se, že v posledních dnech se při Emmině chování ve mně probouzí vztek. Jak si může dovolit mě takhle nerespektovat? Dělat si co chce bez ohledu na nás rodiče? Jak mě může takhle zlobit a neposlouchat? To jako prostě zlobí? Takže já mám zlobivý dítě!

Ze všech těch posledních dnů Emmina zlobení jsem si odnesla jednu velkou lekci. Lekce se jmenuje: Nemusíš být hodná holka. Buď sama sebou! Kolikrát za život jsme my všechny slyšely slova jako:

  • Buď hodná holčička
  • Tohle hodné holky nedělají
  • Jestli nebudeš hodná, nebude …

Tady na světě žije velká spousta hodných holčiček. Jakoby jsme byly od přírody zlé?  Jakoby jsme chtěly někomu ubližovat?  Tohle nastavení nám často brání být sama sebou. Dovolit si žít život podle sebe. Potlačujeme svoji krásu, energii, pocity, divokost, spontánnost … potlačujeme sebe jenom proto, že se bojíme, abychom byly hodné holky.

Jestli jsem se něco od mateřství naučila tak to bylo to, že na začátku života je za vším tím, co děláme, láska. Za každým pohybem, slovem a emocí mojí Emmy je láska. Ona miluje sebe a díky tomu rozdává i lásku nám okolo. Když jsme sami sebou, jednáme na základě lásky, nemusíme se snažit být hodnou holkou.

Jo, už je to tak, nemám doma jenom hodnou holčičku. A jsem za to ráda! Emma je prostě sama sebou… Emma mi dává do života přesně ty lekce, které potřebuji, abych žila sama sebe.