Browsed by
Archiv pro štítek: vztekání

Úžasná osůbka

Úžasná osůbka

„Naše Emma má to nejlepší z nás.“

„Naše Emma má to nejhorší z nás.“

Jo, tak přesně tyhle věty si s manželem občas říkáme. Je ale zajímavé, že si je říkáme obě.  Jak je to možné, když Emma je stále jedna a tatáž osůbka? Nejdřív jsem si říkala, že to záleží na situaci, zda Emma provádí něco, co mi vadí a je za mojí hranicí nebo si prozpěvuje a nasadí ten její roztomilý úsměv. Říkám si, co to po nás chudák zdědila nebo jak je to úžasná osůbka. Ono to ale bude trochu jinak. Zjišťuji, že i v jedné situaci, cítím jak to první – negativní, tak to druhé – pozitivní. Třeba vaření Emmy. Emma si nabere rozinky, semínka a pár misek. Začne rozinky a semínka míchat a přesypávat z jedné misky do druhé. Během 10 minut jsou rozinky a semínka po celé kuchyni. Jeden den jsem fascinovaná tím, jak Emma sofistikovaně vaří, přesypává ingredience z jedné misky do druhé a ještě je u toho taaak roztomilá. Chce vařit stejně jako maminka. Krásně si sama trénuje svoje motorické dovednosti, sama se učí a roste. Druhý den se mě rozsypané rozinky a semínka na podlaze lepí na nohy, mám pocit, že se mě Emma snaží jen naštvat a utrousím směrem k ní protivnou poznámku. Říkám si po kom to má.

Když si Emma nazouvala boty a začala v nich chodit po domě, došlo mi to. Emma jenom odráží moje nastavení a náladu. Když vnímám sebe jako úžasnou osůbku, tak to samé vidím i u Emmy. Když dokáži být laskavá k sobě, dokáži být laskavá i k Emmě. Když sama sobě nadávám, nemám se ráda a nevidím svoji jedinečnost, tak pak i Emmu vnímám jako zločince, co mi dělá všechno naschvál. Zločince, který ode mě převzal všechny neduhy.

Otřepaná fráze, která se mi potvrzuje dnes a denně: Děti jsou naše DOKONALÉ zrcadlo. Slovo dokonalé je pro mě důležité, protože některé odrazy zrcadla si dost často neuvědomuji, nechci si je přiznat nebo je dokonce zásadně odmítám. Jak velkou negativní emoci u mě odraz vyvolává, tak velkou bolest a negativní emoci ve vztahu k sobě uvnitř často nosím. Na druhé straně jsou děti dokonalým ukazatelem a kompasem na cestě k sobě. Když jednám podle sebe, vnímám sebe a svoji jedinečnost, na Emmě to zaručeně poznám. Pak spolu proplouváme životem na jedné vlně. Na téhle vlně zažívám momenty, kdy cítím ryzí štěstí a lásku nejen k Emmě, ale taky k sobě.

Děti jsou úžasným darem. Darem je zrcadlo, které nám denně ukazují. Zrcadlo, díky kterému můžeme vidět sami sebe v té  nejlidštější podobě. Emma mi umožňuje sebereflexi. Vidět samu sebe svým opravdovým já. Vidět samu sebe svýma dětskýma očima. Tohle mi jiný dospělý člověk není schopen zprostředkovat.  Tuhle sebereflexi nevnímám jako cestu k lepšímu já, ale jako cestu k sobě, ke svému přirozenému já. Snažit se být kvůli Emmě lepším člověkem nikam nevede. Snažit se být sama sebou kvůli sobě přináší ovoce jak mě, tak Emmě. Takhle se posouvám dále a prožívám život plnohodnotněji.

V Emmině zrcadle často vidím bolest, vztek, smutek a řadu dalších nepříjemných pocitů, které jsem si za život nasbírala v sobě. Některé z nich nejsem schopna přijmout nebo je vůbec vidět. Odhaluji je postupně. Ty, které si uvědomím, prožiju je a řeším si je, tak ty mě posouvají blíže k sobě. A jak poznám, že jsem si problém v sobě už vyřešila? Kompas. Na Emmě to zaručeně poznám. Třeba tím, že v dané situaci dokážu v klidu komunikovat to, co je pro mě důležité. Emma místo vzteku reaguje jinak nebo vztek přijde, ale dokážeme ho spolu zvládnout bez újmy.  Tyhle moje malé posuny nejsou sice „vidět“ jako když si koupím nové šaty, ale umožňují mě žít plnohodnotnější život. Každý krok mi přidává o kousíček více štěstí a radosti do každého dne. Pojďme s dětmi objevovat své opravdové já a jeho krásy 🙂

Buď hodný a rozděl se

Buď hodný a rozděl se

V poslední době Emma ráda vyhledává pískoviště. Často s sebou nemáme vlastní bábovičky a lopatky. A tak jakmile má nějaké jiné dítě hračky na písek, Emma zbystří a chce si je půjčit. Ti dva malí človíčci ještě nemají dostatečné sociální schopnosti na to, aby situaci s půjčením vyřešili sami. Do hry se tak dostávají maminky. Víc než maminky bych ale řekla strach slušně vychovaných maminek. Strach z toho, aby se jejich dítě neprojevilo jako sobec nebo vztekloun a svoje hračky nechtělo nikomu půjčit. Strach, že z něj vyroste sobec, který bude bezohledný k druhým. Člověk, který nebude respektovat druhé.  V tu chvíli se většinou do hry vloží maminka dítěte s pokynem k půjčení hraček. Dítě se přece musí naučit být ohleduplné k druhým. K dětem pak směřujeme slova jako:

  • Buď hodná holčička/chlapeček a půjč holčičce lopatku a bábovičky.
  • Rozděl se, nenechávej si všechny lopatky jen pro sebe.
  • Půjč holčičce kbelíček, aby jí to nebylo líto.
  • …nebo vezmeme našemu dítěti hračku z ruky a půjčujeme ji druhému dítěti.

Slova, kterými dětem říkáme, co přesně mají udělat, aby byli hodní a slušní. Slova vyřčená s dobrým úmyslem.  Často nás k nim vede i strach z toho, co si pomyslí druhá maminka. Co když je to ale jinak. Co když tyhle slova mají opačný efekt.

Představila jsem si podobnou situaci v dospělém světě. Rozhodla jsem se uvařit koláč pro moji rodinu. Těším se, jak si na něm všichni pochutnáme a jak jim udělám radost. Připravím si mísy, metličku, vařečku, odměrku, váhu a všechny ingredience, tak abych měla všechno po ruce, připravené k použití. Začnu vařit. Najednou mě z vaření vyruší manžel. Říká buď hodná a půjč sousedce odměrku a váhu, zrovna ji potřebuje na pečení.  Co byste v takové situaci udělali? Odměrku a váhu zrovna potřebujete na svoje pečení, jiné nemáte.  Každý by situaci  vyřešil jinak, třeba takto:

  • S nelibostí půjčíte náčiní sousedce, počkáte, až se vám vrátí a pak budete pokračovat. Jste naštvaní na sebe nebo zklamání, že rodině neupečete slíbený koláč.
  • Náčiní sousedce nepůjčíte, pokračujete v pečení i přesto, že budete vypadat jako sobec. Stydíte se.
  • Náčiní sousedce nepůjčíte, v klidu upečete slíbený koláč. Poté sousedce nabídnete náčiní k půjčení.

Z mého pohledu je právě třetí varianta ta nejpřirozenější. Právě k téhle variantě ale slova výše naše dítě nenasměrují.

Co si s těmihle slovy naše dítě odnese do dospělosti? Já to vidím takto:

  • Musím být hodná holčička. Myslet na potřeby druhých a naplňovat je.
  • O svoje věci se vždycky musím dělit s ostatními, jinak budu sobecká.
  • Potřeby ostatních jsou stejně důležité/důležitější než moje.
  • Když se nerozdělím o svoje věci, jsem sobecká a bezohledná.
  • Když se nerozdělím, ostatní mě nebudou mít rádi atd.

Tyhle pravdy možná způsobí, že bude člověk ohleduplný k druhým, ale jenom proto, že musí a že se to má, ne proto, že on sám chce. Odvážnější jedinec se bude vzpírat a o svoje věci se nerozdělí, uvnitř však bude pociťovat stud a pachuť sobectví.

Děti jsou přirozeně ohleduplné a přátelské k druhým. Nepotřebuji vychovávat ke slušnosti. Zároveň ale potřebují, aby byly respektovány jejich potřeby.  Pokud dítě nechce půjčit svoji hračku, respektujme to.  Má k tomu důvod. Stejně tak my dospělí jsme přirozeně ohleduplní a přátelští k druhým, když respektujeme primárně svoje potřeby.  Člověk, který respektuje a plní si svoje potřeby, nemá důvod nerespektovat potřeby ostatních. Co máte zrovna nyní za potřebu? Co takhle si ji naplnit 🙂

Moc nad svým životem

Moc nad svým životem

Mám na Vás jednu otázku. Zkuste si odpovědět po pravdě. Co jste si přáli, když jste byli v pubertě a rodiče vás štvali? Častovali vás rodiče větami typu: „Dokud budeš pod mojí střechou … “? Řada mladých si přeje dospět, osamostatnit se a stát se nezávislými. Jednoduše mít moc nad svým životem. Přirozeností každého člověka je, že chce žít život podle sebe. Malé děti v tomhle ohledu nejsou jiné.

Pozoruji, že „mít moc nad svým životem“ je jedna z primárních potřeb naší Emmy a nejen jí, všech dětí. My dospělí se často stavíme do role vychovatele a snažíme se směrovat dítě „správným“ směrem. A to tak aby se dítě naučilo všechny společností vyžadované dovednosti a normy.  Učíme dítě to, co se má dělat, to, co se nesmí dělat a i třeba to, co si dítě přeje nebo to, co dítěti chutná. Jednáme s dobrým záměrem. Stojí na nás obrovská zodpovědnost. Zodpovědnost vychovat člověka, který bude schopen žít svůj život v moderním světě a fungovat ve společnosti. Bojíme se, že bychom mohli vychovat lháře, zloděje nebo násilníka. A tak silně motivováni svými strachy a obavami dítě řídíme do dospělosti. A víte co? Tohle není to, za co vám vaše děti jednou poděkují.

Máte představu o tom, jaké by Vaše dítě mělo být jako dospělý? Já ano. Chci, aby Emma byla šťastná a žila život podle sebe. Jediná cesta jak toho dosáhnout je, že bude věřit sama sobě a bude si sama řídit svůj život. Bude mít moc nad svým životem. Když nebude důvěřovat sobě a řídit se podle sebe, bude stále proplouvat životem v roli oběti. Nebude mít moc nad svým životem, nebude šťastná. A přesně tuhle schopnost chci v Emmě podporovat nebo přesněji co nejméně potlačovat.

Děti jsou přirozeně nastavené tak, že chtějí mít moc nad svým životem. V kolektivu malých dětí to vidím velmi často. Nemožnost ovlivňovat svůj život v dětech (stejně jako v dospělých) vyvolává pocit frustrace, vztek a agresi. Děti si pak tyhle pocity vybíjejí na jiných dětech, zvířatech, hračkách nebo samotných rodičích. A tak se stane, že naše roztomilá holčička začne bouchat jiné děti. V nás rodičích se posílí strach z toho, že je s dítětem něco v nepořádku a často přitvrdíme v příkazech či vysvětlování. Jenže, ono je to přesně naopak. Děti potřebují uvolnit otěže. Dostat více prostoru a důvěry. Více možností v bezpečí náruče rodičů si vyzkoušet nejrůznější činnosti. Mít možnost volby, možnost se rozhodnout. Udělat chybu a získat z ní nové poznatky.

U nás se tahle potřeba nejvíce promítá v oblasti jídla. Zakládám si na zdravé stravě. Těšila jsem se, jak budu Emmě vyvářet nejrůznější dobrůtky. Emma mi ale brzy dala najevo, že kašička a domácí dětská jídla jí nevyhovují. Naše Emma je ochutnávací typ. Jí málo. Chce neustále ochutnávat nové věci. Nejraději má jídlo v přirozené podobě. Režim snídaně, svačina, oběd, svačina a večeře nedodržujeme. Emma jí tak jak potřebuje, když má hlad. S tímhle se vyrovnat byl pro mě upřímně oříšek. Stále to nemám úplně dořešené. Takhle jsme ale obě spokojenější. Emma má moc nad svým jídelníčkem.

Co se u nás osvědčilo a vřele to doporučuji dál, jsou mocenské hry. Aniž byste si všimli, děti nás často přímo vybízejí k mocenským hrám. Třeba když vyhazují kolíčky z košíku nebo vyhazují prádlo z lavoru. Zdá se, že nám to dělají naschvál a chtějí nás naštvat. Oni si ale jenom přejí pocítit moc. Občas i cítit moc ovlivňovat život dospělých. Když mě Emma k téhle hře vyzve a já mám čas a chuť, tak začnu přehánět a naříkat, co budeme s těmi kolíčky na zemi dělat a kdo to uklidí. Začnu s naříkáním sbírat kolíčky a Emma se u toho náramně baví. Jakmile jsou kolíčky zpátky v košíku, Emma je znovu s chutí shodí na zem. Spustím ještě větší nadávky a přeháním. Tohle se opakuje, dokud Emma nepřestane. Je důležité, aby mocenskou hru ukončilo dítě. Často nejsou ani mocenské hry potřeba, stačí dát jenom Emmě prostor pro její činnost a její potřeby.

Skeptiky asi teď napadne: Tak tímhle způsobem si doma vychovám tyrana, rozmazlence. Budu otrokem svého dítěte. Dítě zvlčí a nikdy se nenaučí správné způsoby. Nikoliv. Děti nemají potřebu nás zneužívat, zraňovat či jinak ovládat náš život. Chtějí jenom realizovat svoje potřeby. Když svoje potřeby naplní, tak nám ještě rádi pomohou a budou s námi spolupracovat. Děti se chtějí zapojit do společnosti, nemají přirozeně potřebu se vymezovat mimo společnost. Správné způsoby se učí z chování rodičů, zrcadlí je. Zmíněné obavy jsou tedy opravdu zbytečné.

Přemýšlela jsem, proč je pro mě občas obtížné tu moc a svobodu Emmě dopřát. Občas se přistihnu, jak se peru s emocemi, že tohle už je příliš, že Emma nebere ohled na moje potřeby. Když se emoce zklidní a podívám se na danou situaci zpět, často zjistím, že jsem si třeba jenom já sama nedokázala v sobě stanovit moje hranice nebo že já sama v dané situaci nemám moc nad svým životem. Sami si neseme v hlavě řadu vzorců z dětství, které nám brání v tom žít život podle sebe, mít moc nad svým životem. A to je i důvod, proč je těžké tuhle přirozenou potřebu respektovat u našich dětí.

Iluze dokonalosti

Iluze dokonalosti

Občas přemýšlím o tom, jak nám Facebook vytváří iluzi o životě druhých a vrhá stín na náš vlastní život. Když si člověk otevře Facebook, vidí, jak si jeho známí užívají pláže v Karibiku, jeho kamarádka právě slaví složení státnic, jeho ségra se chlubí prvními krůčky svého syna apod. Status typu dnes se mi nic nedaří, mám ze sebe hrozný pocit, jsem na nic, těžko u někoho nalezneme. V hlavě se nám tak vytváří iluze o ideálních životech ostatních. Začínáme svůj život srovnávat s životem ostatních, resp. s iluzí života ostatních. Jak v tomhle světle vypadá náš život? Upřímně se přiznávám, že můj život je v tomhle světle obyčejný a hořký. Mateřství je krásné období, ale může být tím nejtěžším obdobím v životě ženy. Pro pocity, které mámy zažívají, nemá dnešní společnost často pochopení. S Emmou zažívám nejkrásnější dny ve svém životě, ale i ty nejtěžší. Ty nejkrásnější si užívám a naplňují mě štěstím. V těch nejtěžších trpím. Jenom díky těm nejtěžším si ale uvědomím řadu věcí a posouvám se dále.

Jestli máte díky mým článkům iluzi o tom, jak jsem citlivá a dokonalá máma, tak vás nyní zklamu. Chtěla bych tuhle iluzi zbořit sdílením jedné z dosud nejtěžších situací, které jsem s Emmou zažila. Byl teplý jarní den a všichni jsme se vydali na výlet do minizoo. Minizoo jsme si všichni moc užili. Na konci prohlídky se ale manžel zranil a museli jsme urychleně na pohotovost. Oba dva s manželem jsme byli nervózní. Hrozně jsem se o manžela bála a hlavou se mi honili tragické scénáře. Už při nasedání do auta Emma protestovala. V autě se Emma hrozně rozbrečela a svíjela se tak, že se v autosedačce celá posunula a zasekla. Při pláči Emmy a zranění manžela se mi v hlavě honilo tisíc myšlenek. Byla jsem zoufalá. Nevěděla jsem co Emmě říct, aby se uklidnila a dojeli jsme v klidu na pohotovost. Její řev ve mně vyvolával stres, strach a vztek. Hlavou se mi honily myšlenky jako:

  • Nikdy neposlechne. Musí být po jejím. Je tvrdohlavá.
  • Nechápe, že musíme dojet na pohotovost.
  • Řve, jak kdybychom jí mučili.
  • Nevím, co už mám říct, aby se uklidnila.

Zuby nehty jsem se držela, abych  z pusy nevypustila slova, která by jí ublížila. Tlak ve mně rostl s růstem řevu Emmy. Emocím jsem podlehla. Z pusy mi vyšla slova, kterých zpětně opravdu lituji. Rezignovala jsem. Cítila jsem se hrozně. Tohle není to, co chci Emmě do života předat. Selhala jsem.

Když se zpětně zamyslím nad situací, je mi jasné, že Emma měla prostě strach. Strach, že s jejím nejbližším světem je něco v nepořádku. Její nejbližší jsou nejistí, nervózní a mají strach. Necítila se v bezpečí a zrcadlila jen naše pocity. V emocích jsem nebyla schopná tohle zavnímat a včas ukočírovat moje negativní emoce. Nebyla jsem schopná tam být pro ni. Pocity, že jsem jako máma selhala, jsou jedny z nejhorších, které jsem dosud zažila. Po tomhle zážitku bych na Facebook měla napsat status: „Dnes jsem selhala jako máma. Je mi z toho na nic.“

Tyhle situace se vždycky vynoří nečekaně a ukážou mi, že jsem jen člověk s emocemi, který chybuje. Když se mi podaří vypořádat s emocemi typu, jak jsem strašná matka, když jsem tohle dopustila, zjistím, že právě díky těmhle situacím vyrostu nejen jako máma, ale i jako člověk. Když se podívám zpět na celý rok a půl prožitý s Emmou vidím posun. Na začátku jsem se zmítala v emocích pokaždé, když Emma propukla v pláč, nedokázala jsem situaci vyřešit v klidu. Postupem času získávám schopnost lépe se vypořádat s vlastními pocity a být tu pro Emmu. Situací, kdy se neovládnu a Emmě spíše přitížím, je méně. Když se mi stane, že se neovládnu, tak se Emmě poté v klidu omluvím a vysvětlím jí, proč jsem se tak zachovala například, že jsem měla velký strach o tatínka.

Všednost dní tak narušují nejen krásné okamžiky, kdy jsem doslova naplněná štěstím a láskou, ale i pocity naprostého selhání a zoufalství. O krásné okamžiky se ráda podělím a sdílím je dále. S těmi nejtěžšími se nechlubím, ale jsou stejně cenné jako ty krásné. Oproti iluzi dokonalosti života druhých, která je vytvářena na sociálních sítích, by se můj život mohl zdát obyčejný a hořký. Přesto právě díky těmhle chvílím vím, že žiji opravdový život se všemi emocemi, které k němu patří.

NE!období

NE!období

Ne! Jaké pocity ve vás tahle odpověď vyvolává? Představte si, že vám blízký přítel odpoví na vaši žádost „ne“. Upřímně se podívejte na vaše pocity… Vztek, zklamání, opuštění, neporozumění. Tyhle pocity často v souvislosti s tímhle slůvkem zažíváme. Můžeme se cítit naštvaní, uražení, ale i smutní. Pod maskou naštvání se však mohou skrývat mnohem silnější emoce. Možná nás napadne: „Copak si mě neváží.“, „Nestojím mu to za to.“, „Nemá mě rád“. Může to mít vliv na to, jak vnímáme sami sebe. Může to otřást naší sebe – hodnotou, láskou k sobě. Je tu samozřejmě i druhá strana reakce. Odpověď přijmeme bez negativních emocí, respektujeme navenek i vnitřně rozhodnutí přítele.

Teď se na situaci podívejte z druhé strany. Přijde za vámi přítel s žádostí, která je vám proti srsti. Nesouhlasíte s ní. Jste schopni vyjádřit jasně svůj vnitřní nesouhlas? Nesnažíte se odpověď zaobalit tak, aby se přítel neurazil? Necháte se ukecat a pro přítele obětujete váš čas, energii a peníze? Bojíte se, že by odmítnutí mohlo otřást vaším přátelstvím a tak souhlasíte? Souhlasíte, protože by si o vás mohl přítel pomyslet, že jste … např. sobec? Přiznávám se, že já mám často problém jasně odpovědět „ne“, i když se mi to vůbec nehodí.

Naše Emma už poměrně hodně žvatlá. Právě odpověď „ne“ je u ní v současnosti hodně oblíbená. Není to jen odpověď „ne“. Je to například odtažení, odsunutí rukou či jiná forma odmítnutí. A musím přiznat, že v některých situacích ve mně tahle odpověď vyvolá řadu negativních emocí, které se snažím nějak ukočírovat. Spolu s rozvojem slovní zásoby se vyvíjí i její osobnost a sebevědomí. Emma je tak schopna si říct, co chce a hlavně co nechce.

Fascinuje mě s jakou jistotou je Emma schopna odpovědět „ne“. Není to obyčejné „ne“. Je to odpověď plná jistoty a vlastního přesvědčení, že takhle teda ne. Často mě to dokáže pořádně popíchnout a naštvat. Občas mě to i pobaví – to jakým důrazným toném to vysloví. Když se mi ale podaří vypořádat se s vlastními negativními emocemi, které ve mně tahle odpověď vyvolá, a podívám se blíže, zjistím, že to jasné „ne“ má mnohem větší význam. Jasné „ne“ od našich dětí vlastně poukazuje na to, že mají důvěru v naši lásku a svoji hodnotu. Děti vnímají přirozeně svoji hodnotu a mají sebevědomí. Nejsou zatíženy žádnými obtěžujícími myšlenkami typu „neurazí se“ nebo „nebude mě mít rád“. Tyhle myšlenky se nám do hlavy vkrádají až postupně, když proplouváme životem.

Vlastně se od Emmy učím, jak si stanovit vlastní hranice a stát si za nimi. Když je něco za mými hranicemi a vnitřně s tím nesouhlasím, dám to jasně najevo. No dobře, tak jasně a přesvědčivě jako Emma ne, ale učím se a přibližuji se k tomu. J Emma je v tomhle takový můj testovací vzorek. Moje hranice testuje dennodenně. Někdo může argumentovat, že jsem sobec a i z Emmy vychovávám sobce. Dělat něco pro druhé ze strachu ale není důkazem nesobectví. Naopak když si člověk chrání svoje hranice a vnímá svoji hodnotu jako člověka, pak je připraven vyhovět žádostem ostatním z lásky a úcty k nim.

Další projev Emmy, který ve mně vyvolává občas negativní pocity, je odmítání mého objetí či políbení. Občas mi dá jasně najevo, že pusu nebo objetí prostě ode mne v daný okamžik nechce. S tím se vypořádat je teda pěkná fuška. První, co člověka napadne, jsou myšlenky typu:

  • Nemá mě ráda;
  • Jsem špatná máma;
  • Ta má zase náladu;
  • Je nespokojená.

Co když je to ale jinak? Emma si je natolik jistá mojí láskou, že ví, že odpověď ne, nemůže otřást naším vztahem, láskou mezi námi. Cítí se v bezpečí. Důvěřuje mi na tolik, že se může chovat přirozeně a upřímně vyjadřovat všechny svoje pocity, a to beze strachu z toho, že to bude mít vliv na moji lásku k ní. A přesně tenhle stav chci u Emmy udržet. Chci, aby se se mnou cítila v bezpečí. Chci, aby věděla, že může být sama sebou beze strachu. Vím, že to ale bude ještě pěkná fuška a pravděpodobně se mi to nepodaří. Čím méně se ale od tohohle přirozeného stavu vzdálí, tím větší radost budu mít.

Chce to klid

Chce to klid

Mateřství mi do života přineslo nový, pro mě těžký úkol. Nejenže se musím vyrovnat s mými rozbouřenými hormony kojící matky, ale k tomu musím zvládnout přijímat a reagovat na emoce naší Emmy. Emma má teprve 16 měsíců, ale emoce s ní už často dost cloumají. Občas si s manželem říkáme, že od nás dostala opravdu ty „nejlepší“ vlastnosti jako například netrpělivost nebo tvrdohlavost 🙂

 

Situace, kdy potřebuji odjet z domu na čas a Emma zrovna nemá náladu absolutně nikam jet, jsou u nás poměrně častým jevem.  Na desátou hodinu potřebuji předat Emmu babičce, abych stihla být na půl jedenáctou na schůzce. Je za deset minut deset hodin, konečně jsem stihla sbalit všechny věci s sebou. Vrhám se na oblékání Emmy se slovy, že už potřebuji opravdu vyjet. Emma mi ale znakuje, že zrovna teď chce nakojit, pomazlit se (i když jsme kojily před půl hodinou). Přes tuhle její prioritu často nejede vlak. Vysvětluji, že je pro mě důležité teď odjet a že chápu, že by se nejraději se mnou mazlila. Situace často vyústí v naštvání a vztekání Emmy. Emma se svíjí v emocích na zemi. Už jsme měly být před deseti minutami pryč. V takových situacích se mi honí hlavou:

  • „Ještě chvíli se tu bude vztekat a už vybouchnu vzteky taky!“
  • „Co když je Emma rozmazlená a musím pevně zasáhnout, abych měla jako rodič autoritu!“
  • „Mám jí dát nakojit, když to tak hodně chce a na schůzku přijet pozdě.“
  • „Je takové chování vůbec normální!“

Cítím, jak ve mně stoupá stres a moje (velmi omezená) trpělivost mi pomalu ale jistě dochází…

 

Tyhle vyhrocené situace se nám někdy daří zvládnout v klidu dohodou, někdy se nám nezadaří a Emmu v emocích táhnu s sebou. Přemýšlela jsem, co vlastně ovlivní to, jak tyhle situace dopadnou. Má na ně bezpochyby vliv naladění a naplnění potřeb naší Emmy. Třeba to jak se Emma vyspala, zda měla možnost si pohrát, zda má plné bříško apod. Přiznám se, že před každým odchodem mojí prioritou číslo jedna bylo zařídit, aby všechny tyhle potřeby Emmy byly naplněné. Perfektní příprava je základ! Když jsem se půl hodiny až hodinu honila, abych naplnila všechny její potřeby a vše včetně Emmy bylo perfektně připraveno k odchodu, tak o to více mě pak naštvalo, když se Emma sekla a odejít prostě nechtěla. Nový poznatek: Perfektní příprava neznamená klidný odchod.

 

Nakonec jsem dospěla k závěru, že to jak společně zvládneme vyřešit rozbouřené emoce, ovlivňují primárně 2 faktory:

  1. můj vnitřní klid;
  2. více času – což je důležité pro zachování mého vnitřního klidu.

I když ve všech situacích tyhle dva faktory splněny nejsou, zjistila jsem, že jsou to právě tyto dvě věci, které rozhodují o tom, zda se nám podaří ustát rozbouřené emoce, tak aby ani jedna z nás neodešla s újmou. Říkáte si, na tom není nic zvláštního, to je jasné. Všimli jste si někdy, kolik myšlenek se vám honí v hlavě, když se vaše dítě svíjí vzteky na zemi?  Ještě hůře když je to na veřejnosti. Přemýšlíte vůbec nad tím, jak situaci vyřešit – proč se dítě vzteká/pláče? Nepřemýšlíte spíše nad tím, co si pomyslí ostatní, co všechno musíte ještě ten den zařídit, zda nejste špatný rodič, když dítě tohle dělá nebo zda je vaše dítě vůbec normální? Mně se to občas stane. Nejčastěji mě ovlivní strach, vztek a myšlenky na to, co si pomyslí okolí. Z tohohle mého nastavení ale nikdy nevzejde nic dobrého. A tak když u nás nastane krize, musím najet na vlnu –  hlavně zachovat klid! S klidnou hlavou se můžu plně soustředit na Emmu a její aktuální potřeby, jsem schopna blíže pochopit její pocity, uznat je a následně vymyslet konstruktivní řešení jak z toho ven. Tohle všechno ale zabere čas. Neexistuje instantní řešení, které by člověk aplikoval vždy, když se mu dítě svíjí na zemi. Když nemám čas, cítím tlak a nejsem schopna si zachovat klid a vyřešit situaci. Klid a čas tak spolu kráčí ruku v ruce.

 

O klidu se lehce píše, ale je těžké si ho zachovat. A tak jsem začala trochu zahradničit – začala jsem si pěstovat několik dovedností, které mi pomáhají zachovat klid právě v takových vypjatých situacích. Tak třeba dovednost identifikovat činnosti a věci, které jsou pro mne důležité udělat a zbytek eliminovat nebo delegovat. Tím získám čas na činnosti, na kterých mi záleží, včetně času na řešení vypjatých situací s Emmou. Další květinku, co si pěstuji, je dovednost nezapomínat na sebe, být k sobě a svým potřebám pozorná. Stejně jako jsem pozorná k Emmě, se snažím být pozorná k sobě. Dopřát si čas pro sebe a naplnit ho činnostmi, co mně dobijí baterky. Uvidíme, jak mi květinky porostou a jak se mi záhonek bude rozšiřovat o další. A co pomáhá vám zvládat vypjaté situace s dětmi?