Browsed by
Archiv pro štítek: zrcadlo

Malý velký svět

Malý velký svět

S příchodem mateřství jsem si začala více uvědomovat můj přesah a význam.  Přesah mého života a mě samotné.

Jak moc jsem jako máma důležitá pro moji dceru. A nemyslím tím to, že Emmě poskytnu mateřské mléko, nebo jí přebalím počůranou plínku. Důležitá jsem já jako máma, partnerka a žena.  Každé moje rozhodnutí, činnost a krok ovlivňují nejen mě, ale i život mojí dcery. Co všechno Emmě předávám svým životem. Jaký svět jí ukazuji.

Někteří si možná řeknou, že to hlavní jsem své dceři už předala. Genetiku už ode mne přece dostala. To byla ta jednodušší rodičovská úloha. To hlavní my rodiče svým dětem předáváme celé jejich dětství. Jsme to my a náš život. Je to všechno to, co žijeme.

Je to způsob, jakým jíme jídlo. Způsob jakým řídíme auto. Způsob jakým ráno vstáváme. Způsob jakým se vztekáme. Způsob jakým komunikujeme s druhými. Způsob jakým plánujeme. Způsob jak se chováme sami k sobě. Jsou to střípky našeho života a naší osobnosti.

Z těchto střípků si Emma staví svůj malý velký svět. Svět, který je tvořen primárně ze střípků mě, mámy, a manžela, táty. Emma je stavbyvedoucí a my rodiče jsme dodavatelé materiálu. Skromnost stranou s manželem jsme dva klíčoví dodavatelé 🙂

Emma si ve svojí duši nese celou svojí moudrost. Emma ví, co potřebuje a co je pro ni přirozené. Na počátku jejího života jsme my rodiče celý její svět. Všechno to, co k Emmě komunikujeme, je pro ni pravda. Na základě naší komunikace k ní a našeho života vytváříme její pravdu o tom, jak to tady na světě funguje. Vytváří se její vztah k okolnímu světu, ostatním lidem a k sobě samé.

Tuhle pravdu si z dětství do dospělosti odnesl každý z nás. Z našeho malého dětského světa se stal náš velký dospělý svět. Přestože je svět tak moc různorodý a barevný, náš svět a naše pravda je často stále stejná a malá. Je to ta, kterou jsme si odnesli z dětství, z minulosti. Náš svět si nosíme sami v sobě, v naší hlavě a v našem srdci.

Každý žijeme ve svém malém velkém světě. I když jsme dospělí, náš svět je dost často malý. Žijeme v pravdě, kterou jsme získali v dětství, v minulosti. V pravdě, která je pouze naše. Nikdo jiný nemá tu stejnou pravdu, ten stejný malý velký svět.

Líbí se Ti Tvůj svět? Jaký je? Jak se v něm cítíš? Jak se ti v něm žije?

Ten malý velký svět nemusí být stále stejný. Neexistuje jen jedna pravda. Náš svět můžeme měnit.

Stojí za to vědomě se podívat na základy svého světa. Můžeme zjistit, že ta naše pravda, možná vůbec není naše. Můžeme zjistit, že ten náš svět nám vlastně neslouží a nelíbí se nám, jak vypadá. Možná je ta naše pravda úplně někde jinde.

Náš malý velký svět můžeme měnit tak, aby odpovídal více nám, naší duši. Naše duše je schopna si postavit královský svět přesně na míru. My samotní přesně víme, co je pro nás nejlepší. Stačí být otevřený a naslouchat instrukcím. Být k sobě upřímný, citlivý a sebe-vědomý. Když se nám to podaří, naše duše nás může zavést přesně tam, kde chceme být.

A můžeme klidně zjistit, že to co vidíme nyní jako pravdu, je vlastně jenom iluze

Respekt jinak (než jsem si myslela)

Respekt jinak (než jsem si myslela)

Dneska bych chtěla napsat něco o respektu. O respektu ve vztazích. Respekt vnímám nejen ve vztahu s dětmi, ale i třeba v partnerství. Respekt ale u mě prodělal v poslední době značný vývoj. Dívám se na něj jinak.

Se slovem respekt se mi vždycky vybavila autorita. Musím respektovat autoritu. Jako dítě jsem měla většinou zafixovaný respekt k autoritě. K někomu staršímu, zkušenějšímu, chytřejšímu, rozumnějšímu apod. Třeba k učitelům ve škole. K tomuhle respektu se často vázala i poslušnost a strach. Autoritu jsem poslouchala a respektovala spíše ze strachu. Já byla přeci to nezkušené a nerozumné dítě, které nemá pravdu a neví, jak je to správně. Respekt pro mě znamenal poslouchat autoritu z motivu strachu.

Vlastně i teď se často dostávám do situací, kdy se takhle cítím. Cítím, že můj pohled na věc je hloupost nebo nesmysl, protože ten zkušenější a většinou starší člověk to ví přece lépe. Jenže kdo posoudí, kdo z nás má pravdu? Kdo to ví lépe?  Často se v takové situaci cítím jako dítě.

S Emmou jsem se najednou já sama měla stát tou autoritou. Autoritou, která ví všechno lépe a má pravdu. Zkušenějším a starším rodičem. Rodičem, který ví přesně, co takové malé dítě potřebuje, kdy to potřebuje a proč. Rodičem, který si ví rady v každé situaci a jeho řešení je to nejlepší. Když si nevím rady, tak se přece zeptám někoho zkušenějšího, který mi řekne jak je to správně a co mám dělat. Kamarádek s dětmi či odborníků na péči o dítě.

V roli autority se necítím vůbec dobře. Nesedí mi.  Nechci, aby mě Emma poslouchala ze strachu. Když roste strach, ztrácí se důvěra. Důvěra je pro mě ve vztazích hodně důležitá. Obzlášť ve vztazích s mými blízkými. Znamená to, že mě Emma nebude respektovat? Tady jsem si uvědomila o čem vlastně ten respekt je a jak ho u nás pěstovat.

Nyní na respektu vnímám jako zásadní to respektovat druhého, že má něco jinak a respektovat sebe, že já to mám jinak. Nehrát si na to, kdo má pravdu. Na otázku kdo to ví lépe je jediná odpověď: Já vím nejlépe, jak to mám já a jak to potřebuji a Emma ví nejlépe jak to má ona, jak to potřebuje.

Tenhle přístup mi vlastně pomáhá i v hádkách s manželem. Často jsme se hádali o věcech, na které máme odlišný názor. Hádky vypadaly jako slovní přestřelky, a často šly až do zraňujících slov. Naše poslední hádky už nejdou do tak zraňujících slov. Pomohl mi v tom právě respekt. Respektuji, že on to má jinak než já. Ale hlavně – pro mě důležitější: respektuji, že já to mám jinak. Na řadu věcí máme prostě odlišný názor.  Každý to máme jinak a ani jeden z nás to nemá špatně. Každý si totiž žijeme tu svou pravdu. Každý děláme to nejlepší, co umíme. Přesně tak, jak to potřebujeme.

A jak je to s respektem u Emmy? Tam se mi potvrdilo jednoduché pravidlo: děti jsou naše dokonalé zrcadlo. Když respektuji její potřeby, tak ona respektuje ty moje. Já respektuji ji = Ona respektuje mě. Když se tohle daří, tak je to fakt paráda. Jsme spokojené a jen tak si spolu žijeme. Na téhle vlně nejedeme stále. Často se do role autority pod vlivem stresu či strachu dostanu. Když si to uvědomím, změním přístup. Když ne, i to je dobře. Vidím, jak to nefunguje, jak nám v tom není dobře. O to větší radost pak mám z těch našich malých velkých úspěchů. Třeba, když se mi s Emmou podaří domluvit na tom, že teď hned potřebuji odejít, i když ona si zrovna nutně potřebuje pohrát. Odcházíme v klidu, bez breku.

Úžasná osůbka

Úžasná osůbka

„Naše Emma má to nejlepší z nás.“

„Naše Emma má to nejhorší z nás.“

Jo, tak přesně tyhle věty si s manželem občas říkáme. Je ale zajímavé, že si je říkáme obě.  Jak je to možné, když Emma je stále jedna a tatáž osůbka? Nejdřív jsem si říkala, že to záleží na situaci, zda Emma provádí něco, co mi vadí a je za mojí hranicí nebo si prozpěvuje a nasadí ten její roztomilý úsměv. Říkám si, co to po nás chudák zdědila nebo jak je to úžasná osůbka. Ono to ale bude trochu jinak. Zjišťuji, že i v jedné situaci, cítím jak to první – negativní, tak to druhé – pozitivní. Třeba vaření Emmy. Emma si nabere rozinky, semínka a pár misek. Začne rozinky a semínka míchat a přesypávat z jedné misky do druhé. Během 10 minut jsou rozinky a semínka po celé kuchyni. Jeden den jsem fascinovaná tím, jak Emma sofistikovaně vaří, přesypává ingredience z jedné misky do druhé a ještě je u toho taaak roztomilá. Chce vařit stejně jako maminka. Krásně si sama trénuje svoje motorické dovednosti, sama se učí a roste. Druhý den se mě rozsypané rozinky a semínka na podlaze lepí na nohy, mám pocit, že se mě Emma snaží jen naštvat a utrousím směrem k ní protivnou poznámku. Říkám si po kom to má.

Když si Emma nazouvala boty a začala v nich chodit po domě, došlo mi to. Emma jenom odráží moje nastavení a náladu. Když vnímám sebe jako úžasnou osůbku, tak to samé vidím i u Emmy. Když dokáži být laskavá k sobě, dokáži být laskavá i k Emmě. Když sama sobě nadávám, nemám se ráda a nevidím svoji jedinečnost, tak pak i Emmu vnímám jako zločince, co mi dělá všechno naschvál. Zločince, který ode mě převzal všechny neduhy.

Otřepaná fráze, která se mi potvrzuje dnes a denně: Děti jsou naše DOKONALÉ zrcadlo. Slovo dokonalé je pro mě důležité, protože některé odrazy zrcadla si dost často neuvědomuji, nechci si je přiznat nebo je dokonce zásadně odmítám. Jak velkou negativní emoci u mě odraz vyvolává, tak velkou bolest a negativní emoci ve vztahu k sobě uvnitř často nosím. Na druhé straně jsou děti dokonalým ukazatelem a kompasem na cestě k sobě. Když jednám podle sebe, vnímám sebe a svoji jedinečnost, na Emmě to zaručeně poznám. Pak spolu proplouváme životem na jedné vlně. Na téhle vlně zažívám momenty, kdy cítím ryzí štěstí a lásku nejen k Emmě, ale taky k sobě.

Děti jsou úžasným darem. Darem je zrcadlo, které nám denně ukazují. Zrcadlo, díky kterému můžeme vidět sami sebe v té  nejlidštější podobě. Emma mi umožňuje sebereflexi. Vidět samu sebe svým opravdovým já. Vidět samu sebe svýma dětskýma očima. Tohle mi jiný dospělý člověk není schopen zprostředkovat.  Tuhle sebereflexi nevnímám jako cestu k lepšímu já, ale jako cestu k sobě, ke svému přirozenému já. Snažit se být kvůli Emmě lepším člověkem nikam nevede. Snažit se být sama sebou kvůli sobě přináší ovoce jak mě, tak Emmě. Takhle se posouvám dále a prožívám život plnohodnotněji.

V Emmině zrcadle často vidím bolest, vztek, smutek a řadu dalších nepříjemných pocitů, které jsem si za život nasbírala v sobě. Některé z nich nejsem schopna přijmout nebo je vůbec vidět. Odhaluji je postupně. Ty, které si uvědomím, prožiju je a řeším si je, tak ty mě posouvají blíže k sobě. A jak poznám, že jsem si problém v sobě už vyřešila? Kompas. Na Emmě to zaručeně poznám. Třeba tím, že v dané situaci dokážu v klidu komunikovat to, co je pro mě důležité. Emma místo vzteku reaguje jinak nebo vztek přijde, ale dokážeme ho spolu zvládnout bez újmy.  Tyhle moje malé posuny nejsou sice „vidět“ jako když si koupím nové šaty, ale umožňují mě žít plnohodnotnější život. Každý krok mi přidává o kousíček více štěstí a radosti do každého dne. Pojďme s dětmi objevovat své opravdové já a jeho krásy 🙂